Obavy obyčejného člověka: Asi se blíží válka, a tak chci být připraven.
Dnešní doba klidu a míru pomalu končí, ať se to někomu líbí nebo ne. Otázka je, kdy to přijde, ale jedno je jisté - jednou to přijít musí. Svět nikdy nebyl delší dobu v míru. Od konce druhé světové války je to už 71 let. Od té doby stále NĚKDE zuří konflikty, které můžou přerůst v něco většího i TADY.
KLDR chřestí atomovkama, Rusové anektovali Krym a Ukrajinu pomohli uvrhnout do chaosu, provokují Turky, USA totálně zničilo pořádek na Blízkém východě svou hrou na světového policajta, v Africe se stále likvidují navzájem (ať už pro suroviny nebo z důvodu etnicity). V Evropě vypukla krize z masivního přílivu uprchlíku a ekonomických imigrantů, který jen tak neustane… Cokoli z toho, co se dnes děje, nebo vše dohromady jako toxický mix může vést ke zhroucení bezpečnosti a nakonec naší civilizace.
…Pokud tedy špičky v europarlamentu a v západních zemích nevytáhnou hlavu z písku a nepostaví se k tomu čelem. Měly by začít nazývat věci pravým jménem a ne ve jménu multikulti vymýšlet šílenosti. Měly by stát za evropským lidem a sledovat právě jeho bezpečnost. Ale to se neděje a začínám mít pocit, že to nezměním tím, že půjdu volit někoho, jehož názory jsou mi sympatické. Už proto, že hybatelem dění, které se mě dotýká, je Merkelová, kterou ani ne/volit nemůžu.
Naši předci se po staletí bránili a umírali pro Evropu a její lid. Proti těm, kteří ohrožovali naše tradice a způsob života. V roce 1683 museli tito naši předci, v široké koalici několika států, vyrvat Vídeň ze chřtánu Osmanů. A ještě v roce 1945 z náruče nacistů. Ale dnes? Lidé v Evropě změkli a přestali bojovat o přežití, o svou zem, o své blízké. Protože žijeme v blahobytu a zdánlivém bezpečí. Ale tyto výdobytky a hodnoty se pomalu vytrácí.
Mnozí si myslí si, že boj už do naší civilizované a humánní společnosti nepatří. Ale on tu stále je. I když má spoustu jiných podob. V práci, v partnerském živote, v cestování, všude kolem. Protože člověk je v samém jádru bojovník, a to nikdy nezmizí a ani zmizet nesmí, ať už je nám vnucováno cokoli. …Třeba jak se máme ke komu chovat, co jak nazývat a říkat nahlas.
Ztratili jsme pud sebezáchovy, touhu po přežití. Musíme opět vybudovat národní hrdost, sounáležitost a vůbec lásku a zodpovědnost ke svým bližním. Mít v sobě aspoň špetku odhodlání k sebeobětování pro druhé. Ochotu položit život při obraně vlasti, rodiny a toho, koho milujeme. To, co bylo ztraceno, musí být znovu nalezeno. Vyspělé civilizace vždy zničila horda barbarů, kteří se oproti nim dokázali seknout a jít za jedním cílem. A to se začíná dít i teď.
Lidem jednou dojde trpělivost a vezmou záležitost do vlastních rukou. Už teď někde zakládají domobrany, protože se od své vlády nedočkávají ochrany. Ale pokud se dopustí, aby tak činily větší či menší skupinky namísto národů, znamená to v podstatě konec právního státu. Mohou se začít odtrhávat jednotlivá území, stanovovat si svoji vládu, vytvářet s ostatními spojenectví a jiným vyhlašovat války. Připadám si v tom smyslu bezmocný, neovlivním to u voleb a pokud bych to vzal do rukou s partou sousedů, přispěju jen k dalšímu rozkladu.
Bojím se, že lidé půjdou za tím, kdo jim dá naději pro lepší budoucnost, ať to bude stát cokoliv. Tak jako Hitler. V zoufalých časech dal lidem naději, a to, co to bude v konečném součtu stát, nikdo na počátku nedohlédl. Proto bychom se měli zajímat jak o naši historii, naše tradice, tak naše hodnoty. Před nikým se nesklonit, nad nikoho nevyvyšovat, a vždy stát bok po boku. A být připraveni se bránit nebo aspoň přežít.
Potud to asi zní poněkud vzletně, ale já to tak cítím, jsem tak vychovaný. Přesto jsem těch třicet let, co jsem na světě, nebyl doteď nucen o tom nějak zvlášť přemýšlet, to až nyní.
Moji prarodiče museli přemýšlet, jak přežít válku, protože ji zažili. A moji rodiče se učili, co dělat ve válce, protože ji zažili jejich rodiče a protože v době jejich dospívání zuřila ta sice „studená“, ale školy a další státní instituce je neustále připravovaly na to, že může přerůst ze dne na den v „horkou“.
Proto chci psát o tom, jak být připraven na krizi, která s velkou pravděpodobností moji generaci zasáhne. Bylo fajn vyrůstat v době, kdy jsme se to nemuseli učit ve škole, ale teď mi to chybí. Jasně, máme internet a na něm strašně moc návodů. I tady na Ozbrojeneslozky.cz už nějaké vyšly a dál vycházejí. Já nejsem žádný odborník na apokalypsu, ale doba mě nutí se o tohle vše nějak zajímat, hledat informace, které se mi zdají relevantní a použitelné v praxi.
Ale jak říkám, jsem laik, obyčejný průměrný člověk. Nemůžu psát zaručené návody, ale chci se podělit se čtenáři o to, co si z těch dostupných beru. Můj laický přístup tak nakonec může být trochu neotřelý, novátorský, hlavně ale upřímný a srozumitelný. Napsal jsem to tak redakci a oni řekli: „Super, piš, my to vydáme“. Možná jim to nezvedne čtenost, ale třeba je z toho všeho někdo další stejně rozpačitý jako já a bude mít lepší pocit, že v tom není sám. I kdyby byl jeden, shrnu pro něj na pár stránek svoje poznatky rád.
