Personální změna na Odboru péče o válečné veterány, nebo čeho to vlastně?
Ukončení služební kariéry plukovníka Eduarda Stehlíka provází hořká pachuť. Možná se stal obětí neprodlužování závazku, kterou u veteránů jako šéf „jejich“ odboru přecházel, rozhodně – a právě proto – však tento odbor potřebuje změnu, která z vícero důvodů není možná bez výměny ředitele. Rozpouštět máslo na vlastní hlavně rozhodně neprospěje nikomu…
Plukovník Eduard Stehlík je předně historik. Prezentoval se tak vždy, uvádí jej tak léta Česká televize (pravidelně zde od roku 2006 vystupoval v Historickém magazínu). Většinu kariéry působil ve Vojenském historickém ústavu, potažmo též v Ústavu pro studium totalitních režimů. A je férové říci, že z těchto pozic patří pan Stehlík k české špičce, udělal pro popularizaci domácí historie 20. století, zejména otázky domácích a zahraničních odbojů (od legionářů po disidenty) strašně moc.
Však byl také v této roli vždy respektován a uznáván. Patří do generace studentů, kteří zde „dělali“ Sametovou revoluci, do Vojenského historického ústavu nastoupil v roce 1989 a vojákem z povolání se stal až o tři roky později. V ÚSTR se angažoval od roku 2008, dalších šest let se v souvislosti s tím pohyboval na hraně mezi vědou a politikou – bohužel už málokdo si dnes vzpomene, jak silné byly tehdy snahy některých politických stran zrušit tento ústav, jako by snad k vymazání jejich totalitního stínu stačilo paralyzovat instituci, která jej připomíná.
Pokazilo se to roku 2014... Tedy, tehdy na jedné straně Eduard Stehlík vybojoval svého druhu nezávislosti a další existenci ÚSTR, ale rovněž byl jmenován ředitelem odboru pro válečné veterány. Měl dlouho (ne-li dosud) problém oprostit se v prezentaci – sebe i odboru – od dominantní historické problematiky.
Kdo pamatuje předchozí stav onoho odboru ministerstva obrany, musí rozhodně uznat, že byl dávno v naprosto dezolátním stavu. Znepokojoval vedení MO i AČR, toliko se – s prominutím – staral jen o kladení věnců a zavážku chlebíčků druhoválečným veteránům u příležitosti tradičních výročí.
Dále si připomeňme, že roku 2011 prosadil tehdejší ministr obrany Alexandr Vondra tzv. Zákon o třetím odboji. Ze společenského hlediska to bylo naprosto v pořádku, dalo to práci a proběhlo pět minut po dvanácté. Bohulibou myšlenku však nepředcházela analýza, kdo a jak (pracně) novou agendu úředně odbaví.
Jelikož se uznání angažmá ve třetím odboji pojilo s finanční kompenzací, hlásili se o přezkum svého životního údělu za „bolšána“ i lidé, kteří po pár pivkách nadávali na Husáka v přítomnosti „fízla“, pročež byli popotahováni v práci. A tohle měl najednou přezkoumat "armádní" odbor péče o válečné veterány?
Střih do dnešních dnů – odejitý plukovník Stehlík si stěžuje, že z odboru o padesáti zaměstnancích řeší novodobé veterány jen 4 pracovníci! Je rok 2019, pan Stehlík tomu odboru velel 5 let. To se ví, celá ta léta, že svému názvu odbor nedostával. Avšak, pan plukovník Stehlík to přeci věděl už v roce 2014, kdy tam nastupoval.
Stačil by mu jeden pohled do demografických tabulek Českého statistického úřadu, aby predikoval, jak bude klesat zátěž s péčí o druhoválečné veterány. A současně jediný telefonát na generální štáb, aby věděl, kolik je a přibude novodobých veteránů, jak se proměňuje jejich věk. Vážení čtenáři, od toho je přeci člověk šéfem odboru, aby si takové věci zjistil, spočetl a zařídil se.
Můžeme se shodnout, že daný odbor pod vedením Eduarda Stehlíka plnil své povinnosti vůči druhému odboji (dnes asi jen 300 žijících osob) a třetímu odboji (viz výše - kolik Jouzů si vzpomene, že na tancovačce dalo facku činovníku KSČ, se odhaduje těžko... čímž nijak nesnižujme, že opravdovým odbojářům je naopak blbé se hlásit)...
... Jen jaksi pro novodobé válečné veterány (dnes asi 16000 osob) pracoval odbor vedený E. Stehlíkem veskrze symbolicky. Řadu let například neprosadil do dotační politiky MO kapitolu týkající se této skupiny (sic - pak, nějak). Milionové částky na sociální - terénní zaopatření seniorských veteránů hrnul jedné organizaci – a dnes naznačuje, že se v tom má pokračovat, protože „konečně“ i některým veteránům novodobých misí (po roce 1990) táhne až na osmdesátku. Nemluvě o jiných váháních a odkladech (kupř. nový web odboru a jeho aktualizace).
Zkrátka, pro „dnes a tady“ novodobé válečné veterány nic moc opravdového nedělal. To je dobře vidět v debatě zasvěcených ve facebookové skupině Vše o ozbrojených silách, kde momentální mediální stesky (kálení si do vlastního hnízda) pana Stehlíka nutně budí rozpaky (dokázal se rozpřáhnout od ČT, přes Novinky, po Parlamentní listy, dokonce poslankyně Jana Černochová chce jeho konec rozmazávat na zasedání výboru pro obranu).
Jedni (insideři) jsou rádi, že "odejde žába z pramene", druzí (média - s prominutím nemající o ne-pomoci veteránům daným odborem ani šajn) naskakují na zdání svévole ministerské a armádní moci. Ve skupině výše položil „Chrudimský výsadkář“ otázku, co tedy měl plukovník Stehlík více dělat a jak. Inu, fér a funkční by bylo, aby odbor toho jména (péče o válečné veterány) pracoval např. takto:
- Zavolal jednou za rok všem veteránům – prostě jen s pozdravem a dotazem, zda je něco netrápí. … No jistě, jen na to by musel zaměstnat dva lidi. Ale co by se tak odvedlo práce, zachytilo včas problémů a šířilo dobré nálady, pověsti a povzbuzení.
- Držel „poradenskou“ linku, aspoň v běžné pracovní době (vyslechnout, povzbudit, poradit, nasměrovat na odborné a lokální služby jiných předmětných center). … Na to počítejme jednoho dalšího člověka (nejlépe psychologa nebo sociálního pracovníka s kurzem krizové intervence).
- Vytvářel příležitosti k druhé kariéře po armádě – třeba správou portálu s nabídkou zaměstnání a oslovováním potenciálních zaměstnavatelů. … Opět další samostatný pracovník.
- Samozřejmě jako dosud (a skoro pouze) zpracovával žádosti o vystavení „veteránského průkazu“. … Jeden pracovník.
- Komunikoval s pomáhajícími neziskovkami, koordinoval akce, připravoval akce na pomoc a k upomínce veteránů. … Tedy jeden event manager.
- Vše za odbor komunikoval na veřejnost, tj. staral se o aktualizace webu a sociálních sítích … další jeden marketing manager.
Tak vidíte. Na jedné straně by bylo zapotřebí minimálně sedmi osob, erudovaných a zapálených pro danou oblast. Ale dám ruku do ohně, že takových „sedm statečných“ by to už v základu zvládlo. Pan plukovník má k dispozici čtyři, jak nyní coby výmluvu a omluvu sděluje médiím. Jenže to jej neomlouvá, proč jednak z takové pozice – šéfa odboru nedokázal celé ty roky zdůvodnit a zajistit navýšení jejich počtu? Proč nezajistil, aby byly odvedeny aspoň čtyři sedminy oné práce (výše popsané) ve prospěch novodobých válečných veteránů?
Čeho jsme nyní svědky – tedy odejití pana plukovníka neprodloužením jeho závazku a současně vypsáním výběrového řízení na jeho post (kdy on deklaruje, že jako novopečený civilista se o to nepokusí) – to není žádná nespravedlnost, žádná msta, žádná politika. To je konečně manažerský krok správným směrem, u něhož není třeba se přít a dělat zlou krev.
Ad. první meritum - neprodloužení závazku se událo desítkám, možná stovkám, vojáků, ke všemu život nasazujícím veteránům (!) před Stehlíkem. Prostě jim přijde dopis: „Není v zájmu Ozbrojených sil ČR, abyste nadále sloužil.“ Není známo, že by se za ně kdy Eduard Stehlík veřejně bil (pozn. Jana Černochová ano), ale nechť konečně požádá o členství v předmětné facebookové skupině odmítnutých a zapomenutých, třeba tam pro něj naleznou pochopení spíše, než kdy on pro ně z titulu své funkce (ne)měl.
Zadruhé je nasnadě, že vedení MO a GŠ AČR konečně činí kroky ke změně (nefunkčnosti odboru). Stran starosti o novodobé veterány jaksi pět minut po dvanácté a bez zaručeného výsledku, ale přeci. V takových záležitostech je nutné nahradit funkcionáře ve vedoucích pozicích, protože prostě ryba smrdí od hlavy. Krom toho, o žádnou zbrklou akci a revoluci se nejedná, výpovědi pro pana Stehlíka ležely na stolech již předešlým ministrům. Bylo od nich snad ošklivé, že jej nakonec a dokola ponechávali v nezáviděníhodné funkci, avšak stejnou měrou bylo od něj nesprávné, že se jí nevzdal sám. Když nyní sype do médií, jak těžké až bezvýchodné to bylo, je na místě se ptát: Co s tím dělal těch pět let on?
Eduard Stehlík je skvělý historik a zasloužil se o propagaci vojenské historie a propagaci boje za demokracii. Ale nebyl dobrý manažer - ředitel Odboru péče o válečné veterány. Čím dříve to přijme on, média i jeho kritici, kteří se po něm teď vozí (po bitvě každý generál) tím lépe pro ně, pro veterány, ba pro celou společnost. Nechť píše knihy, pořádá přednášky a pomáhá ČT točit další tematické pořady. Je to nepříjemné, ale těch pět let bylo prostě omyl a zklamání pro všechny.
