Před mobilními telefony jsme pátrali naslepo, dnes jsme podpora cestovního ruchu, říká mluvčí Horské služby
Marek Fryš působí u Horské služby bezmála třicet let. Nedávno se stal i jejím tiskovým mluvčím, což ho však nezbavuje služeb v terénu. Povídali jsme si s ním o tom, jak se práce horského záchranáře od devadesátých let proměnila, co obnáší stát se z jejího dobrovolníka profesionálem, nebo proč dnes patří Horská služba pod Ministerstvo pro místní rozvoj. Položili jsme Markovi i osobní otázky, a tak se třeba dozvídáme, že od zachraňování lidí si chodí odpočinout na střelnici.
Působíte v rámci Horské služby, zejména v oblasti Krkonoš. Pocházíte odtud?
Nepocházím z Krkonoš. Od dětství jsem žil v Mělníku, ale měl jsem to štěstí, že moji rodiče ve mně od útlého dětství budovali lásku k horám a ke sportu, včetně lyžování. Každý rok jsme v zimě i v létě jezdili do Špindlerova Mlýna a vždy, když jsme jeli cestou z Vrchlabí do Špindlu, měl jsem pocit, že jedu domů. No, a to všechno ukázalo v mých jednadvaceti letech jasný plán na život. Přestěhoval jsem se do Špindlu, vstoupil do řad dobrovolníků HS. Pracoval jsem v různých zaměstnáních a žil ve Špindlu s jasným cílem stát se záchranářem na plný úvazek.
V roce 2001 se mi podařilo najít si zde i lásku mého života, bez jejíž podpory by byla moje cesta asi bez zdárného výsledku. Člověk nemůže v horách být sám, a to samé platí i o životě. Podpora mojí manželky Ester mne držela nad vodou ve chvílích, kdy jsem se musel vyrovnávat, ve své hlavě, s osudy zachraňovaných lidí, ať již jako dobrovolník, anebo „profík“, kterým jsem se stal v roce 2005. Stále stojí při mně a v těžkých chvílích se mohu na její podporu spolehnout.
Jaké bylo vaše dětství a dospívání, a už tehdy jste nějak přišel do styku s Horskou službou?
Dětství a dospívání jsem strávil na voleyballových kurtech, na tenise, na veřejném bruslení, hodně času na horách a později také na motorce. Kromě toho jsem stačil vystudovat v Mělníku gymnázium. Po neúspěšných pokusech stát se studentem medicíny, v rámci kterých jsem pracoval na fyziologickém ústavu a na klinice anesteziologie a resuscitace, jsem měl možnost zjistit, jak naplňující je pro mě pomáhat lidem, kteří pomoc potřebují. Namísto lékaře jsem se stal absolventem soukromé školy se zaměřením na rehabilitaci, masáže a rekondiční cvičení. Všechno výše popsané vyústilo v jasnou volbu pro život, a tou byla práce v Horské službě.
Jaké vzdělání a kompetence jsou tedy potřebné pro práci v Horské službě?
Vzdělávací cyklus, který jsem absolvoval, jsem již trochu popsal, ale člověk, pokud chce, tak se vzdělává a získává zkušenosti neustále, a to je i můj případ. Vzdělání potřebné pro práci v Horské službě získává člověk od chvíle, kdy se přihlásí a je přijat jako čekatel HS. Absolvuje množství kurzů, školení, doškolení a základní vzdělání u HS dovrší úspěšným absolvováním Základní školy Horské služby. Následně se může stát cvičitelem HS, a to byl i můj postup. Po vstupu mezi profesionály u HS jsem si dodělal vzdělání leteckého záchranáře, instruktora HS a pokračoval v získávání zkušeností nejen v rámci doškolování, ale i při praxích leteckého záchranáře HS na Letecké záchranné službě v Ústí nad Labem.
Od roku 1994 jste působil v rámci Horské služby jako dobrovolník, jaké ty začátky byly?
Práce Horské služby v devadesátých letech a dnes byla a je naprosto odlišná. Díky absenci mobilních telefonů, což si mnozí čtenáři již ani nedovedou představit, jsme mnohokrát pátrali v podstatě naslepo, protože informace zněla například, že někdo nedorazil na Luční boudu, a vědělo se pouze to, že vyrážel z Harrachova na běžkách, a jeho popis. V takových chvílích se rozjížděly pátrací akce s účastí desítek záchranářů HS po celých Krkonoších a nezřídka trvaly i více dní. Někdy měly pro pohřešovaného šťastný konec a jindy, bohužel, byl výsledek smutný.
Co jste tehdy vykonával za povolání, dalo se to dobře skloubit, byl zaměstnavatel ochoten vás uvolňovat do záchranných akcí?
Pracoval jsem jako lyžařský instruktor, masér, občas v baru a další a další přechodná zaměstnání. V té době se to ještě docela dalo skloubit a zaměstnavatelé byli benevolentnější. O desítku let později už to měli čekatelé a dobrovolníci daleko těžší, ale to se už i změnily pátrací akce, protože nastala éra mobilních telefonů, život se zrychlil, a tím i záchrana lidí z hor.
Od kterého roku jste se stal zaměstnancem Horské služby a co jste pro to musel udělat?
V roce 2005 jsem dostal od tehdejšího náčelníka A. Klepše nabídku na trvalou práci a okamžitě jsem jí přijal. Bylo to o to jednodušší, že jsem již měl představu o tom, co mně při práci čeká. V letech 1998-2000 jsem měl již možnost v rámci tří zimních sezon ochutnat práci HS jako sezonní zaměstnanec.
Jaká je vlastně historie a pozadí vzniku Horské služby?
Historie se váže k třicátým letům dvacátého století. Lidé žili v rozporuplné éře. Na jedné straně ihned po první světové válce vzestup ekonomiky a pak strmý pád, na druhé straně nástup německého nacismu a hrozba války. Ve třicátých letech se množili návštěvníci hor jak houby po dešti a mezi tím stavitelé, kteří stavěli „řopíky“ – malé pěchotní bunkry jako obranná linie napříč horami. Další velkou skupinou byli vojáci, kteří využívali hor jako cvičiště k té nejextrémnější přípravě pro válečné hrůzy. To vše vyústilo v množství nehod, ztracených osob, lavinových nehod a dalších situací, které si jen čtenář dovede představit.
Proč Horská služba není plně profesionální a její provoz je z převážné části zajišťován dobrovolníky? Co když bude naráz zapotřebí hodně lidí, ale tito se nebudou moc uvolnit z práce?
Celý proces postupu od dobrovolníka k profesionálnímu zaměstnanci má svoji neoddiskutovatelnou logiku. Horská služba vždy byla organizací, ve které hrála velkou roli sociální interakce mezi všemi členy. Pokud přijímáte do takovéto organizace nového člověka, chcete vědět, jaký je. Jestli si dokáže poradit s pracovními věcmi, ale také jaký je v kolektivu a jestli byste se s ním „přivázal na jedno lano“. Jinak řečeno, musí být ochoten a schopen pracovat v těžkých podmínkách, brát ohled na kolegy a ve chvíli, kdy potřebují, tak je schopen jim pomoci. Určitě velice důležité je také to, že v rámci dobrovolné činnosti načerpáte mnoho zkušeností a ty potom využijete dále.
Za doby socialismu dostávali dobrovolníci refundace mzdy, pokud se účastnili akcí Horské služby. Dnes to mají o mnoho těžší, a proto si zaslouží obdiv, protože vše dělají opravdu dobrovolně, zdarma, a navíc mnohokrát na úkor rodin a svého zisku.
V současnosti působí Horská služba ČR jako obecně prospěšná společnost, jejímž zřizovatelem je Ministerstvo pro místní rozvoj, kde pracují stálí zaměstnanci, dále je tady Horská služba jako zájmový spolek, kde působí dobrovolníci. Nečiní někdy problémy to skloubit, když organizace mají jinou právní subjektivitu a jiné vedení?
Subjektivita je jedna věc, ale to, jak Horská služba funguje, je věc jiná. Téměř všichni zaměstnanci jsou také členy spolku a plní si nejen pracovní povinnosti, ale také povinnosti dobrovolného člena. Spolupráce a sounáležitost je oboustranná, a to drží celou Horskou službu na tak vysoké profesionální úrovni, na které je.
V minulosti, pokud se tedy nepletu, byla Horská služba financována Ministerstvem zdravotnictví, veřejnost jí vnímá jako horskou záchranku a příliš se neví, že ji zřizuje Ministerstvo pro místní rozvoj. Jak byl kdysi přijímán její přechod pod tento rezort? A je funkční?
Staráme se o klienty, kteří si přijíždějí do hor aktivně odpočinout, a jsme tu pro ně, pokud se ocitnou v nesnázích, ať již zdravotního charakteru, anebo jiných. Jsme v úzkém kontaktu se zdravotnickými záchrannými službami v jednotlivých krajích a díky jejich školením poskytujeme fundovanou přednemocniční péči. Nejsme zdravotnickou záchrannou službou a pracujeme v podstatě jako „podpora“ cestovního ruchu. Spolupráce s MMR je od prvopočátku na velmi dobré úrovni. Tento resort nám neposkytuje pouze finanční zabezpečení, ale podporu po stránce právní, legislativní a v neposlední řadě je kontrolním orgánem nad naší činností.
V prosinci jste se stal tiskovým mluvčím Horské služby, skutečně teď trávíte více času komunikací a propagací, anebo normálně vyjíždíte na svah a do lesů? A jak se vůbec přihodilo, že funkce tiskového mluvčího padla na vás?
Moje práce záchranáře se nikterak nezměnila. Pracuji ve stejném režimu služeb jako moji kolegové, sloužím na stanici, na svahu, pracuji v terénu, účastním se záchranných akcí atd. Komunikaci s médii částečně zvládám v rámci pracovního režimu, ale velkou část navíc také mimo něj. Na otázku, proč padla volba na mě, byste se měli asi spíš zeptat mých nadřízených, kteří mne s tímto návrhem oslovili. Ale asi k tomu přispěla moje výřečnost a dlouholetá zkušenost s prací záchranáře a znalost problematiky Horské služby.
Jestli to správně chápu, tak vám vaše dosavadní náplň práce zůstala, akorát k ní přibyla ještě komunikace s médii. Přináší vám to vůbec nějaké benefity, nebo jen další povinnosti?
Necítím to jako nárůst povinností. Za posledního půl roku mám pocit, že mám možnost lidem něco o Horské službě říct, vysvětlit a vzbudit zájem o naši činnost. Snažil jsem se to dělat v rámci přednášek po celá léta a nyní se mi naskytla možnost oslovit daleko širší publikum, takže doufám, že se to daří.
Jaká je pracovní doba zaměstnanců Horské služby, kolik pracovníků Horské služby je na jednom stanovišti v rámci jedné směny?
Pracovní doba a počet záchranářů je odlišný stanice od stanice, oblast od oblasti. Vše je podřízeno kvalitnímu a včasnému poskytnutí pomoci v dané lokalitě.
Jaký je aktuální počet profesionálních a dobrovolných záchranářů?
Profesionálních záchranářů je u HS 120 a dobrovolníků kolem 350. Počty se ale trochu liší v létě a v zimě. Z cca 40 dobrovolníků se na zimu stávají sezónní zaměstnanci, aby posílili profesionální základnu v místech, která jsou v zimě hojně navštěvována.
Jaký byl váš nejlepší pracovní zážitek u Horské služby a kdy vám naopak bylo nejhůř, ať už fyzicky nebo psychicky?
Nemám asi nejlepší zážitek, je jich v průběhu let mnoho. Vždycky se pojí s nějakou úspěšnou akcí anebo s poskytnutím první pomoci v situacích, kdy je to již jakoby nemožné, a přes to se zadaří a pacient se za několik dní zotaví nebo se jeho zdravotní stav výrazně zlepší. No a nejhorší jsou pocity bezmoci, pokud i přes veškeré úsilí dopadne naše snažení špatně. Každému, komu se podaří úspěšná resuscitace nebo poskytnutí pomoci člověku, kterému hrozilo bezprostřední ohrožení života, zůstanou tyto zážitky hluboko v mysli. Já jsem měl v rámci své záchranářské činnosti také takové štěstí.
Zbývá vám po práci čas ještě na nějaké volnočasové aktivity a relaxaci?
Díky chápající a tolerantní manželce a dceři ano. Rád si jdu zahrát s kolegy z klubu hokej na ledě, ale i na Inline bruslích, a v posledních letech se věnuji akční střelbě. Tam je to ještě o trochu snazší, protože jezdíme po závodech s dcerou a Esterka (manželka) nám dělá zázemí. Určitě jim oběma za jejich péči patří moje vřelé poděkování za to, s jakou láskou moji zábavu trpí. No a vlastně jim patří dík i za trpělivost a statečnost, protože čas od času vidím na jejich tvářích obavu, abychom se všichni vrátili ze zásahu zdraví.
Děkuji za rozhovor.
Zdroj foto: Facebook Horské služby a Robodrone
