Reportáž z Military Death March: Vysoce návykové vyčerpání
Vzpomínám si, že ještě před pár lety jsem kámošovi říkala, že je blázen, když chodí tak dlouhý pochody. A letos jsem se úspěšně k těm bláznům přidala. Když jsem loni s pochody začínala, tak mě ani ve snu nenapadlo, že můj 3. pochod bude 70 km s nočním startem. Původně jsem měla v plánu jen kratší trasu, jelikož jsem neměla žádnýho buddyho. Nakonec jsem na pochod vyrazila s kaplanem 42. mechanizovaného praporu Petrem Haškou. „Bude prdel“, říkali jsme si, než jsme se přihlásili. Nakonec i byla.
Po více než dvou měsících čekání jsem vyrazila ze Severní Moravy směr Vimperk s mezizastávkou v Táboře, odkud jsem se na start vydala společně s padrem. Při zápisu jsme obdrželi náramek s číslem, svačinku a mohli jsme vyrazit. Předběžně nám navigace ukazovala celkový čas nějakých 19,5 hodiny. Jako první check point jsme si vybrali Husinec.
Foto: Alena Páleníková v průběhu pochodu | archiv A. Páleníkové
Chvíli po startu začalo mrholit, pak i trochu pršet. A i když jsme s sebou měli pláštěnky, tak jsme prostě byli líní si je z batohů vytáhnout a říkali jsme si, že to ještě není tak hrozný. Do prvního check pointu jsme šli celou dobu po cestě, takže jsme nemuseli moc dávat pozor, kam jdeme, a vyprávěli jsme si vtipy a různé historky. Do Husince jsme dorazili za nějakých 3,5h. Po krátké pauze s kávou jsme pokračovali dál na Volary.
Foto: Trasa pochodu vede šumavskou přírodou | archiv A. Páleníkové
Nejhorší část noční části pochodu byla při sestupu lesem někde kolem zříceniny hradu Hus. To jsem fakt děkovala Bohu, že jsem si při výběru bot nechala poradit od kamaráda. Párkrát jsem si už opravdu myslela, že tam sebou na těch mokrých kamenech a kořenech „fláknu“ a možná se dolámu nebo si něco zhmoždím. Pak jsem si pomyslela: „No co, mám s sebou padreho, při nejhorším dostanu poslední pomazání a může frčet dál“.
Foto: Označení pohřebiště utýraných žen | archiv A. Páleníkové
Před pátou ráno jsme dorazili do Volar na druhý check point. Po cestě přestalo pršet, začali cvrlikat ptáci a hned se šlo líp. Tady jsme si udělali asi půlhodinovou pauzu, než jsme pokračovali dál.
Jelikož se jedná o pochod k uctění památky obětí pochodu smrti, tak jsme měli v plánu navštívit i hřbitov, kde nalezlo místo posledního odpočinku 95 žen z pochodu vypraveného z koncentračního tábora Grünberg. Menší zádrhel pro nás nastal, když jsme si vzpomněli, že jsme si sice vzali svíčku, ale nic, čím ji zapálit. Naštěstí nám obsluha na check pointu věnovala zapalovač a tímto jim ještě jednou děkuji.
Foto: Každá žena má náhrobek i pokud její totožnost nebyla zjištěna | archiv A. Páleníkové
Když stojíte na hřbitově a vidíte náhrobky, kde je místo jména jen slovo „Neznámá“, tak je vám z toho úzko. Přece jen to byly obyčejné ženy, které milovaly a byly milovány, byly matkami, sestrami, tetami, babičkami… Chyběly pak někomu, nebo jen upadly v zapomnění, jako by nikdy ani nežily? Dokážete si představit, že byste v nějakém takovém hrobu ležel někdo z vaší rodiny? Člověk si říká, že taková zvěrstva se už nebudou dít, že se ze své historie poučíme…. Bohužel se podobná historie opakuje pár set kilometrů od nás.
Moje asi jediná krize během pochodu nastala až při zpáteční cestě z Volar do Vimperku, při stoupání v lese směrem k vrcholu Bobík. To jsme si s padrem začali říkat, co bychom teď normálně dělali, kdybychom nebyli na pochodu. „Bude prdel“, říkali jsme si, než jsme se přihlásili. V tu chvíli pro mě fakt nebyla. Jen jsem myslela na to, že za rok si to na stejným místě s největší pravděpodobností zopakuju (pokud půjdu trasu stejným směrem).
Nacpala jsem do sebe celý balíček hroznovýho cukru a i když jsem měla chuť tam sebou někde plácnout vedle cesty, tak jsem pokračovala dál. I přes mlhu byly les a okolí pralesa nádherné. S ubývající vzdáleností do cíle a přibývajícím počtem potkávaných pochodníků se začala zvedat i nálada (minimálně moje).
Foto: Medaile za absolvovaný pochod je skutečně povedená | archiv A. Páleníkové
Ve Vimperku jsme ještě stihli po cestě dát i točenou zmrzlinu. Do cíle jsme dorazili po 15 hodinách a 27 minutách. Pocit štěstí ze zvládnutého pochodu a radost z medaile byly k nezaplacení. Před pochodem by měli důrazně varovat, že Vám stačí jít jen jednou a může to u Vás vyvolat závislost. Už teď se těším na svůj druhý ročník Military Death March.
Pozn.: Alena Páleníková je dobrovolnicí Spolku VLČÍ MÁKY, vede program Dopisárna
