Jeden z našich novodobých válečných hrdinů jde do politiky. Má Miroslav Lidinský šanci?
V Americe nebo Británii by to mělo svou váhu – vojenská zkušenost, natož bojová, je tam chápána jako předpoklad společenské kredibility, tudíž úspěšné politické kariéry. U nás bychom v řadách vrcholových politiků našli několik bývalých vojáků z povolání, aniž by to voliči vůbec reflektovali. Teď se na scénu dostává veterán elitní jednotky, jenž byl v boji těžce zraněn. Ale pomůže to něčemu?
Česká zkušenost Lidinskému nepřeje
Předně je třeba si říci, že doby, kdy se u nás těšili vysloužilci vysoké společenské úctě a jejich angažmá ve veřejných úřadech bylo vítáno, jsou ta tam. Platilo to za První republiky, a sice o legionářích, a platilo to krátce po druhé světové válce o vojácích zahraničních armád. Avšak záhy přestalo rozhodovat, nakolik byli chrabří či erudovaní i v jiných než vojenských oborech, neboť se rozdělili mezi komunistické kádry – ti pak obsadili přední posty – a ty ostatní, kteří byli těmi prvními posíláni ve vykonstruovaných procesech do lágrů.
Ostatně budování socialismu postupem času degradovalo v očích veřejnosti prestiž armády, natož jejích důstojníků, z řady dalších důvodů. Mezi velké milníky patřila okupace „spřátelenými vojsky" od roku 1968, následné čistky, kdy mezi desítkami tisíc osob vyhozenými z práce pro nesouhlas s touto okupací tvořili nezanedbatelný podíl slušní důstojníci, kteří ještě v armádě zbývali. Své dokonalo období normalizace, kdy byla základní vojenská služba využívána i jako příležitost vymývat mladým chlapcům plošně mozky. A nechybělo moc, aby vojsko dostalo pokyn zasáhnout proti vlastnímu lidu v listopadu 1989.
Ani další, sic demokratický, vývoj mnoho nepřidal. Když se řekne armáda, první co si občan vybaví, jsou předražené zakázky snad na vše, co lítá, jezdí nebo střílí. Budiž, zloba míří především na politiky v čele ministerstva obrany a vysoké důstojníky generálního štábu, jenže nakonec ani řadoví vojáci nejsou ušetřeni. Mnoho občanů nechápe vůbec smysl existence armády, natož jejího nasazení v zahraničních misích. Vojáci, kteří tam snad upřímně riskují život za vlast, jsou doma nazýváni žoldáky v domnění, že jejich hlavní motivací jsou dolarové příplatky.
Česká povaha může Lidinskému přát
Na druhé straně je i česká duše už poněkud vyprahlá absencí morální vzorů, hrdinů. Vojáci se jimi mohou stát pravděpodobněji, jakkoli nechtěně. Velkou roli v tom, zda jejich příběh veřejnost ocení, hrají další okolnosti. A v tomto směru má Miroslav Lidinský velmi dobrou pozici. Patřil do elitní jednotky Vojenské policie SOG, která byla zrušena na politickou objednávku. Tady asi řadový občan zbystří, protože jestli něco zničili politici, tak proto, že to fungovalo dobře. Všichni jsme tak trochu obětí jejich mocenské arogance.
Další faktor – Lidinský v důsledku zranění přišel o nohu. To znamená, že si „neválel šunky" v kasínu, ale skutečně bojoval. Co je důležité, že nefňuká a dokázal se o sebe postarat. Stal se špičkovým golfistou, sic v lize hendikepovaných. Jsou zde snad jen dvě rizika – zaprvé golf je u nás pořád vnímán jako sport zbohatlíků, zadruhé může přijít v bulvárních médiích na přetřes, jaké odškodnění si Lidinský na státu vysoudil (zvláště když teď všichni soucítí se strojvůdcem pendolina, který přišel o nohu také v práci, aniž by vyhledával dobrodružství, za mrzkou mzdu... no dovedete si ty komentáře tuzemského proletariátu představit).
Video: Martin Maxa: Píseň Padlých - pocta - veteráni - Armáda České republiky / YouTube
Co je ale aktuální – Miroslav Lidinský uchopil téma, které je dnes na špičce popularity, totiž problém Islámského státu a imigrantů valících se na Evropu. Samozřejmě skutečnost, že on proti těm šmejdům bojoval na jejich území, aby nešli sem (jak by řekl Zeman) a při tom byl těžce zraněn, z něj činí v očích veřejnosti, když ne ještě hrdinu, tak minimálně osobu kompetentní vyjadřovat se k této problematice. Ostatně odborníků, natož praktiků, je v českém politickém rybníčku jako šafránu. Zas na druhou stranu: a co ví Lidinský o politice? (To ovšem nutně vadit nemusí, dnes se nosí nepolitická politika, sice né v Havlově terminologii, ale v té Babišově.)
Lidinský si vybírá špatné strany
Největší problém ovšem je, že nový titul našeho hrdiny zní předseda Úsvitu přímé demokracie, vlastně ponovu Úsvitu národní koalice (bože, to rve za uši – Národní fronta, vynález to Gottwaldův, nová symbolika ovšem vypadá, že ve straně chybí už jen Dan Landa). Stranu převzal po Okamurovi, který ji před tím, než byl několika málo spolustraníky svržen, stihl totálně zdiskreditovat – jak svými populistickými výroky, tak spravováním stranické pokladny a v neposlední řadě prořeknutím, že šlo o podnikatelský projekt.
Ta strana je nyní totálně odepsaná, nevolitelná, po svém přejmenování, zavedení nového vizuálu a otevřené spolupráci s Konvičkou navíc záhy bude onálepkována jako nacionalistická (i kdyby měla v programu jinak samé perly, což tedy nemá, jakkoli nominační projev Lidinského se snaží o vyváženost). Jestli si říkáte, proč jde Lidinský do politiky a ještě do takové partaje, pak je třeba připomenout, že to není v jeho případě blesk z čistého nebe.
Už na podzim minulého roku se Miroslav Lidinský ucházel o senátorské křeslo, a sice za Občanskou konzervativní stranu. Ta nebyla nezajímavá, sic ve všech volbách, kterými dosud prošla, bohužel propadla. Totiž, jednalo se o mix nových osobností (odborně zdatných právě třeba v bezpečnostních otázkách) a některých starých známých tváří (minimálně z komunální politiky), rekrutujících se z řad těch, kdo se nechtěli smířit s průšvihy ODS za Nečase a jejím tápáním za Fialy. Kdyby nic jiného, měla nejlepší předvolební spoty, jako jediná důrazně uváděla v programu nutnost zvýšení rozpočtu pro obranu a bezpečnost, ovšem také podporu novodobých veteránů.
Video: www.okstrana.cz Nebojte se bránit hrdiny všedního dne: Mgr. Pavel Černý pplk.v.v / YouTube
Lidinský tedy cítí, že má co říci a co vykonat. Protože ale OKS zůstává stranou zájmu (což je docela škoda), přešel k Úsvitu. A tady je třeba říci si něco o jeho lepší stránce, než je Okamura, jakkoli tato stránka je do značné míry formována novými tvářemi Věcí veřejných. Ty, sic zprofanovány Vítem Bártou a suitou jeho „političek", dostaly některé své zástupce do poslanecké sněmovny právě na společné kandidátce s Úsvitem.
Za zmínku stojí nejméně dvě osobnosti – jednak současný předseda výboru pro obranu David Kádner, který se nebojí pouštět do problémů v této oblasti (mimo jiné patří mezi velké opory Aktivní zálohy), jednak předseda VV Jiří Kohout, bývalý letec vojenské pátrací a záchranné služby (SAR), angažující se ve sporu s armádou o neprávem nařizované hotovosti (aktuálně Petice za zrušení zdanění výsluh). Takže lze říci, že vstupem Lidinského na politickou scénu v roli předsedy parlamentní strany (ač sám členem parlamentu není) přibývá důležitá posila do týmu, který – když ne na jednáních, tak aspoň v kuloárech – může naši zem postrčit k zodpovědnějšímu přístupu vůči ozbrojených složkám.
Teď je jen otázkou, bude-li to mít nějaký reálný dopad, na nějž v tomto volebním období už mnoho času nezbývá. Pokud se něco podaří měnit, tak jedině tlakem na vládu, avšak ne od hrstky statečných a angažovaných, nýbrž od mas voličů. Jak je ale získat? Bohužel se zde nabízí jen chytat se populárních témat, a to nelze jinak, než populisticky. Jenže tohle je parketa ANO – vždyť Babiš už
vycítil volání občanů po ochraně před islamisty, takže ministr Stropnický mohl avizovat nabírání vojáků a investice do techniky. Jeden by měl mnohem lepší pocit, kdyby něco takové avizoval a hlavně realizoval třeba ten Lidinský, jenže výchozí situace spíše napovídá, že po dalších volbách bude opět muset změnit stranu.
