Předvečer třetí světové války: 10 příznaků, které se zatím snažíme ignorovat.
Všichni vnímáme, že se něco děje. Atmosféra houstne. Média o tom sice referují často a otevřeně, tím spíše se však stáváme netečnými. Kdepak, jsme vyspělí, přeci se nebudeme zabíjet. Ale nemysleli si tohle všichni v letech 1913 a 1938? Prostě si jen stručně shrňme dobře známé příznaky.
Na úvod přirovnání: Když vás večer škrábe v krku, teče vám z nosu, bolí vás klouby a chytá vás zima, asi vás druhý den skolí chřipka. A to i v případě, že se na noc nadopujete céčkem a ibalginem.
Anebo jinak – když jsem pracovala na Ministerstvu obrany, to se teprve tak před pěti lety dávaly „ty věci“ teprve do pochodu, ti nejzasvěcenější říkali: „Válka bude.“ A neznělo to jako vtip. No a když teď pozoruji některé kroky dnešních ministrů obrany a vnitra (jakkoli si o nich jinak myslím své), nemůžu se zbavit dojmu, že už rozjeli „nějaké plány“.
Ještě před měsícem jsem se uklidňovala, že jsem paranoidní, resp. že oni jsou. Pak jsem se pokusila o imaginaci, jako bych na pondělních poradách mohla být i dnes přítomna. Jistě, jejich účastníci z povahy profese poněkud deformováni vždy byli a budou, na druhou stranu mají své informace (a to byste se asi divili, co se občan vůbec a nikdy nedozví). Bez ohledu na „tyto informace“, připomeňme si 10 veřejně známých faktů, které dávají tušit, že historie se může klidně zopakovat:
1. Expanzivní islamismus je problém
Vždycky byl, už od rozšíření islámu (odtud křižácké výpravy). Když znovu nabral dech – počítejme třeba až zrod ISIS – převálcoval nás. Kdybychom jej měli pod kontrolou, Islámský stát v Iráku a Sýrii by dávno neexistoval a islamisté v jiných částech světa by si hleděli svého. Nechci rozebírat, zda USA zasahují málo, zda Rusko zasahuje nikoli proti islamistům, ale proti opozici Asada, celkově je prostě problém, že ani ti nejmocnější z jakékoli strany nejsou schopni vymlátit džihádisty.
2. V Evropě zuří válka – civilisté vs. džihádisté
Minulou středu ráno jsem vyjížděla do práce poté, co jsem dokoukala živý přenos ČT24 minuty ticha (vlastně hluku) za oběti islamistů z loňského útoku na bruselském letišti. Když jsem se z práce vrátila, sledovala jsem zprávy o čerstvém útoku islamistů v Londýně. V dnešním západním světě nevíte dne a minuty, kdy vás někdo rozstřílí, pobodá nebo přejede. „Já na Svatou válku nehraju, tak mě nechte bejt, laskavě?“ Smůla, jsme v tom.
3. V Evropě zuří válka – občanská
Prakticky všechny evropské národy jsou rozděleny na dvě téměř stejně početné poloviny. Nemyslím, že by pojmenování jako konzervativci vs. liberálové, národovci vs. sluníčkáři či jakákoli jiná byla přesná. Přesné pojmy ještě vymyšleny nebyly, dělící čára je ovšem zřejmá. Spor se vede (nejen, ale hlavně) o imigranty, asi jako mezi Severem a Jihem USA o otroctví. Téma je zásadní, současně zástupné. Budí tolik nenávisti, že mnozí už někdy pomysleli (ba na Facebooku ventilovali), jak by s chutí postavili oponenta před zeď.
4. Evropská unie se drolí pod rukama
Problém není jen v odtržení eurohujerských elit. Kéž by jenom to. Myšlenka euroobčana umřela ještě před migrační krizí, totiž už na záchraně Řecka, a vlastně ještě dříve na regulaci zakřivení banánů. EU je dnes ve stejné fázi jako SSSR v roce 1989 nebo Rakousko-Uhersko v roce 1917. Jediné, co nakonec dokázala, je obroda národního cítění. Británie vzala roha nejdemokratičtějším způsobem - referendem, přesto je „mocnáři“ odsuzována, až terorizována. Je to horší, než rozdělení ČSFR domluvené Klausem a Mečiarem. Část Evropy jako by už zapomněla obdiv, který pro tento mnohem méně demokratický akt měla. Kdokoli další setrvá a zkusí odejít později, bude na tom jako bývalý „je to vůbec národ?“ v Habsburské říši.
5. V Evropské unii je hned několik tzv. pátých kolon
S imigrační vlnou se sem nahrnulo několik desítek tisíc opravdu radikálních islamistů, z nichž stovky až tisíce jsou připraveny podnikat teroristické činy a už to tak „normálně“ běží. Nejen s touto vlnou, ale už dříve (systematickou péčí Německa a bývalých koloniálních mocností) se v Evropě usídlily milióny muslimů, kteří se necítí Evropany (natož Němci, Francouzi atd.), nýbrž pořád především muslimy. Svatá válka je válka, kde zaujmou stranu podle víry, nikoli pasu. Pílí ruské propagandy (odvozené mimo jiné od předchozích selhání) milióny původních evropských obyvatel podlehly panslovanské myšlence, tudíž jsou připraveni zamést cestičku Putinovi osvoboditelovi.
6. Turecko se vrátilo k myšlence Osmanské říše
Zahrnutí Turecka do NATO bylo vždy podivné (vždyť válčilo s jiným členem Aliance – Řeckem), nicméně strategické během Studené války. Jeho připojení do EU bylo vábničkou, kterou nikdy nikdo z EU nemyslel vážně, akorát Turci si toho všimli jako poslední (v tomto směru je jejich hněv i pochopitelný). Neříkám, že by se k tomu za další dvě dekády nemohlo Turecko dopracovat, ovšem jako demokratické a sekulární. Zvítězila jeho netrpělivost, podléhá diktátorovi Erdoganovi. Ten podporuje ISIS, vykonstruoval puč, aby odstavil opozici, ovládl média... Naposledy jsme Turky zastavili 11.9.1683 v bitvě o Vídeň. To bude tentokrát problém vzhledem k tomu, že jich v Rakousku, zejména v jeho hlavním městě, žije 150 tisíc! V Německu přes půl druhého miliónu, v Holandsku 400 tisíc…
7. Rusko obnovilo Studenou válku
Rusko je stejný případ jako Turecko, i proto si poslední dobou tak rozumí. Putin je standardní diktátor, který ovládá média, provádí čistky, nastoluje vlastní ideologii, včetně imperialismu – pročež pohlcuje jiné státy. Demokratický svět jej nechal zhltnout dva kusy Ukrajiny. Přeci nechcete válku, že? Politika appeasementu se tomu říkalo, když Británie a Francie donutily Beneše podstoupit Sudety Hitlerovi (území s ruskou „většinou“, jako území s německou „většinou“). Dnes tomu raději neříkáme nijak. Rusko se vzteká, že do Pobaltí NATO vyslalo mnohonárodní sbor o síle 4000 mužů. Jaksi se mlčí, že ruských vojáků je za hranicí nejméně 350 tisíc! Nechtějme vidět ten „Blitzkrieg“.
8. Německo dozrálo k opětovnému převzetí vůdčí role
Není to tak dlouho, co se političtí komentátoři shodovali, že od války uplynulo času dost, takže Německo by mělo vylézt ze své poraženecké ulity a coby ekonomický lídr Evropy vzít i za její politické otěže. Dovolte mi připomenout, že před ekonomickou krizí (a daleko před migrační) byla i u nás Merkelová docela populární a této myšlence nikdo nevzdoroval. Jenže Německo si uvědomilo své povolání k naplnění nové historické výzvy až poté, kdy dosavadní rozštěpeností (budeme hodní na Řecko a islamisty, abychom odčinili Holokaust, jsme dost silní, abychom tím „inspirovali“ i národy, které s ním neměly co dočinění) zavleklo Evropu do nejhlubší poválečné krize. Tím v Evropě nenastolilo nic jiného než reminiscence na válečné křivdy.
9. EU: Zabraňme válce, rozpoutejme válku
Euromarxisté (a tentokrát to nesvádějme jen na Němce) podcenili všechny předchozí body. Jsou tak slabí, plní pochybností, zahnaní do kouta, že vyvíjejí sílu už jen dovnitř. V síle manipulací a represí vůči vlastním občanům se EU neliší od vlád Turků nebo Rusů. Nejvýmluvnějším projevem této politiky budiž silou a bez diskusí protlačená směrnice o odzbrojení občanů napříč EU. Za proklamacemi o prevenci teroristický útoků (jako by snad islamisté poctivě žádali o zbrojní průkazy?) se skrývá snaha zamezit tomu, aby euroobčané svrhli své mocnáře, potažmo kdyby je snad naopak chtěli hájit, nevystříleli se mezi sebou. To se raději vydat ISIS, Turkům nebo Rusům? Asi ano, Merkelová nebude mít problém stanout v čele nového vichistického režimu či Protektorátu Evropa.
10. Enormně rostou výdaje na zbrojení a zbraně se nekupují, aby shnily ve skladech
Ve státech, které nejsou tak naivní, blbé či zmanipulované, se naopak horečně zbrojí. A to napříč planetou. Výdaje na obranu enormně vzrostly v Japonsku a Koreji, Francii a Británii, Indii a Pákistánu, Saúdské Arábii, Číně, Rusku a Pobaltí plus Polsku. A samozřejmě po nástupu Trumpa v USA. Ovšem i Německo loni vyrobilo, jenže pak také vyvezlo, nejvíce zbraní od roku 1955. Takový nárůst zbrojení svět zažil před světovými válkami. V minulém vydání časopisu Týden to shrnuli trefně skrze citát admirála Greenerta: „Věci se daly do nevypočitatelného pohybu. Na světě je příliš mnoho zbraní a stále větší chuť vyzkoušet si je.“
Nakonec podívejte u nás – nemyslím to, že vláda deklarovala investice do obrany, ovšem vůči tempu HDP stagnují a ministr obrany loni nedokázal utratit čtyři miliardy, ač by bývalo nač v jakékoli součásti naší armády. To je politická neschopnost, na druhou stranu se dnes nikdo z politiků nebojí (aspoň) hovořit o zachování práva na zbraň (vzdor EU) skrze branné spolky, což bylo nepředstavitelné ještě před několika měsíci. Je to najednou tak důležité? Ano. Děje se to kvůli populistickému získání voličů? Zdaleka ne. Myslím, že tu záhy budeme mít obnovení základní vojenské služby.
…No a pak mobilizaci. A válku (ale v té se vzdáme, ještě než utrpíme ztráty). Historie se prostě opakuje a to tvrzení, že kdo si ji nepřipomíná, zopakovat si ji musí, je alibismus nebo naivismus, který nám má vždy dát jakous takous naději. Historie se opakuje zákonitě a nevyhnutelně, protože lidé jsou jenom lidi, také pro ně platí Darwinova teorie o zachování druhů – nikoli pro lidstvo jako celek, ale jeho dílčí národy, rasy a etnika, vždy jde o území, zdroje, přežití, podepřeno je to ideologií (náboženskou, politickou).
Obnovila se Studená válka, obnovila se Svatá válka, přijde i ta světová. Už běží ve formě asymetrické, hybridní, mediální, ale i tanky a bombardování budou. Atomovky asi ani moc ne, protože ty jediné popírají podstatu tohoto lidského snažení – nemůžete si podmanit vyhubené národy, okupovat neobyvatelné území a těžit znehodnocené suroviny. Takže vlastně můžete klidně spát.
