Recenze: Deset dnů v Islámském státě – německý novinář získal záruku, že nebude o hlavu kratší…
Jürgen Todenhöfer je „chlap s gulema“, a tak přes sociální sítě kontaktoval německé džihádisty, kteří odešli budovat Islámský stát, aby si vyjednal pozvání a bezpečnostní záruku samotného chalífy a vyrazil na vskutku ojedinělý výlet.
Ačkoli se mu to zadařilo už na sklonku roku 2014, v češtině vyšla jeho rozsáhlá knižní reportáž (270 stran) až o rok později v nakladatelství Ikar. Koupit se dá například v Knižním klubu za příznivých 261 korun (zde). Čte se jedním dechem (v mém případě dva dny) a kromě nepřeberného množství unikátních informací přináší také spoustu otázek hodných zamyšlení.
Todenhöfer totiž není žádný nýmand, ba naopak – je bývalým poslancem za CDU/CSU (18 let), odborník na rozvojovou pomoc a kontrolu zbrojení, takže oblasti jako Afghánistán, Írák, Sýrii, pásmo Gazy a další procestoval mnohokrát. Ostatně výtěžek z této knihy, jakož i z minulých, poukáže na pomoc zraněným a osiřelým dětem z těchto oblastí. Některé jeho knihy byly přeloženy i do arabštiny - ačkoli je vůči radikálnímu islamismu silně kritický, referuje co nejobjektivněji. Tato pověst férového a zkušeného odborníka, diplomata, autora a filantropa mu právě umožnila získat pozvání do „státu“, kde ostatní pisálci přicházejí o hlavu.
Kniha je tvořena několika bloky. Prvních 35 stran zabírá předmluva, svého druhu brilantní esej. Nejprve nezbytný rozbor zrodu Islámského státu, díky němuž se konečně ve všech těch skupinách a frakcích zorientujete. A následně zasazení do širšího historického kontextu vztahů Blízkého východu a Západu. V první chvíli můžete nabýt dojmu, že Todenhöfer je tak trochu „sluníčkář“, levičák, pacifista – jenže oproti těm, pro něž tyto nálepky užíváme jako nadávku, s jeho věcnou argumentací se chtě nechtě musíte ztotožnit.
Další blok popisuje přípravy na cestu, resp. vůbec vyjednávání o tom, zda a za jakých podmínek navštíví Todenhöfer Islámský stát. V této části naleznete přepisy rozhovorů, které autor vedl přes Skype se dvěma radikály. Ten první z An-Nusrá, rodilý muslim s německým občanstvím, se svým způsobem projevuje sympaticky. „Umírněný radikální muslim“ zní jako šílený protimluv, ale pro něj snad platí. Ten druhý, původně rodilý německá protestant (!), je jedním z mluvčích IS a sympatický není ani trochu. Nicméně právě jeho prostřednictvím získá Todenhöfer oficiální pozvání a bezpečnostní záruku. Kdekoli je pak na cestě ukáže, je s ním skutečně zacházeno jako s váženým hostem.
Součástí popisu příprav na cestu jsou také zcela praktická témata, která jistě potěší všechny příznivce survivalu. Že si Todenhöfer, jeho syn a synův kamarád (oslovení profesionální novináři se bojí zúčastnit, takže je nahrazují dva nezkušení mladíci, které by vůdce skupiny raději nechal doma) zabalí dvoje boty a kvalitní spacáky, nijak nepřekvapuje. Todenhöfer ale neváhá přes známé obstarat i kapsle s jedem – kdyby přeci jen nakonec došlo na řezání hlav, pokazí islamistům natáčení propagačního videa předčasným skonem.
A pak přichází na řadu to hlavní – onen „výlet“. Co dávno všichni víme, ale nesmíme za to Turecko zas tolik peskovat, protože je „spojenec“ – překročit jeho hranice je opravdu velice snadné, a to obousměrně. Todenhöferova skupina postupuje stejnou cestou jako tisíce radikálů z celého světa. Mimochodem, pro jeho další líčení je příznačné, že armáda IS je tvořena především zahraničními bojovníky. Celé to trochu působí tak, že problémoví chlapci od Kosova po USA vyrazili za novým životem do Země Nezemě, akorát že jejich Peter Pan je mentalitou blíže ke kapitánu Hookovi.
Fotografie a popis klíčových měst Islámského státu líčí vskutku poměrně fungující společnost. Fungující, protože ovládanou strachem z bičování, sekání rukou a napichování sťatých hlav na kůl. Takový standardní středověk (což mi připomíná, že příště napíšu recenzi ke knize Cesta na popraviště o historii českých katů), ale jen co se týče justice. Ostatní záležitosti všedního života jsou podobné těm našim, ba právě zahraničními bojovníky sem byly importovány fast foody jako nejpopulárnější způsob stravování (nikoli kebaby, ale hranolky, smažené kuřecí kousky a kola), dokonce i fans shopy – akorát že čepice a šály oblíbeného klubu nahrazují ty s logem IS. Někteří třináctiletí hoši tu nosí dresy FC Bayern a k tomu kšiltovku IS, jiní jejich vrstevníci uniformu četnictva, v níž řídí místní dopravu a jsou hrdí, že spoluobčanům pomáhají a slouží (v daleko opravdovějším smyslu, než jak si jej vysvětluje Policie ČR).
Přesto se Todenhöfer dostává se svými hostiteli, průvodci a současně dozorci i do poměrně vyhrocených střetů. Kvůli výkladu islámu i cenzuře jím pořízených materiálů. Ta je ale nakonec zanedbatelná, kameru a fotoaparát dostává po kontrole zpět jen s několika málo chybějícími záznamy. Že nemůže navštěvovat volně všechna místa, která si přál, je do značné míry způsobeno neustálým spojeneckým bombardováním. Chalífa si nemůže dovolit Todenhöferovu smrt, protože jeho bezpečnostní záruka byla medializována, takže jeho pověst je v ohrožení i před vlastním lidem.
Nakonec se tedy „výletníci“ bezpečně vrací domů. Teprve pak na ně doléhá, že měli co dočinění s masovými vrahy. Závěr knihy tvoří Todenhöferův otevřený dopis vůdci Islámského státu. Opět brilantně vyargumentovaný ve prospěch teze, že společenské zřízení, které se dnes nachází na části území Iráku a Sýrie, by se mělo správně nazývat Anti-islámský stát.
Ano, po přečtení této naprosto unikátní knižní reportáže sami nutně dojdete k tomu, že tu máme co dočinění s něčím – já tomu tedy pro sebe říkám Země Nezemě – ale rozhodně ne s islámským chalífátem. A tahle Země Nezemě je hned dvojím výsledkem chybné politiky Západu, jednak linkující umělé hranice a posléze destabilizující tato zájmová (ropná) území, jednak ale výtvorem části dnešní západní „ztracené generace“, jejíž rodiče bořili Železnou oponu, prarodiče patřili do „generace osmašedesátníků“, praprarodiče se potýkali s běsy světové války... Ti dnešní „naši“ chlapci prostě taky chtějí svůj svět (a pro ty tamní vrstevníky jsou do značné míry jen dalšími okupanty v řadě).
