S prof. Strausem o televizních kriminálkách, DNA a dokonalém zločinu…
Nabízíme pokračování rozhovoru s Jiřím Strausem, mimo jiné profesorem v oboru bezpečnostní vědy a soudním znalcem v oboru kriminalistika se specializací na forenzní vědy. Je garantem zbrusu nového kriminalisticko-správního oboru VŠFS, který zůstává novým studentů otevřen ještě až do konce října.
Představy lidí o kriminalistice do značné míry formuje to, jak ji znají z televize. Co je (pokud něco) a není reálné v seriálech typu Kriminálka (CSI) Miami a New York?
Metody v těchto seriálech jsou reálné, ale v těch seriálech velmi zidealizované. Celý proces zkoumání je ukázán ve značné zkratce. Znalecké a expertizní zkoumání ve skutečnosti trvá často několik týdnů, někdy i měsíců, zatímco v seriálech to prezentují jako otázku jedné směny. Já sám novodobé kriminálky nesleduji, ale mám ráda třeba Colomba a Vacátka.
Takže Vám zkreslení v těch novodobých kriminálkách vadí?
Jsou dělány pro diváka a toho si úspěšně nacházejí, nic proti tomu. Laický divák nepřesnosti nepostřehne. Zajišťování stop na místě činu má svá pravidla, která v televizi nejsou přesně ukázána. Moc mě pobaví větička „hodíme to do laborky“ a výsledek je během několika sekund. Tak takhle to skutečně v reálu není. Ale jinak jsou kriminální seriály pro kriminalistku výhodné - prezentují význam kriminalistiky a vědeckého rozvoje forenzních věd.
Nemohou se prostřednictvím pořadů o práci kriminalistů přiučit také kriminálníci?
Některé seriály mohou dát skutečně určitý návod, jak zahladit stopy a vyhnout se stíhání. Zvlášť když se divák seznámí s řadou operativních metod a hranicemi kriminalistických zkoumání. Na druhou stranu je to i výzva pro kriminalistiku, jako vědeckou disciplínu pro další výzkum, vývoj a objektivizaci získaných poznatků exaktními metodami.
Co jsou pro kriminalistiku a forenzní vědy v současnosti největší výzvy?
Za prvé: dobré ohledání místa činu a kvalitní zajištění všech stop, za druhé: znalecké zkoumání a za třetí: dobré taktické postupy vyšetřování. Kriminalistika využívá neustále nové poznatky vědy, jak se obecně objevují ve světě vědy. Využívá se výpočetní technika, stále dokonaleji se zkoumají mikrostopy Zároveň se ovšem úspěšně dosud využívá řada tzv. starých, zavedených kriminalistických metod. Např. při zajišťování daktyloskopických stop se stále využívají fyzikální (práškové) metody. To je metoda stará skoro 130 let a je stále stejně dobrá. Čili jistou výzvou dneška je nezapomínat na funkční a spolehlivé starší postupy.
Nepřeceňují vyšetřovalé a soudy DNA? Nemůže docházet k omylům?
Jako každý obor kriminalistiky, ani genetický profil DNA, není samospasitelný a zázračný. Ke zkoumání musí být zajištěno dostatečné množství biologického materiálu. Limity jsou v čistotě postupů zkoumání a bohužel i v personální a finanční kapacitě policie. Takto je k tomu třeba přistupovat.
Existuje dokonalý zločin?
Laické veřejnosti by se mohlo zdát, že je možné spáchat dokonalý zločin, vždyť řada vražd je nevyřešena a pachatelé unikají trestu. Ovšem za to může spíš náhoda než dokonalost jejich zločinu. Dopustit se vraždy, to je jako hrát ruskou ruletu – nikdo si dopředu nemůže být jistý, že jeho plán, byt seberafinovanější, bude korunován úspěchem. Spáchat dokonalou vraždu je možné jen teoreticky nebo na stránkách knih či ve filmu. Prakticky to v dnešní době není možné. V kriminalistice platí jedno velice známé pravidlo - čím je plán komplikovanější, čím je vztah mezi vrahem, obětí a prostředím vraždy silnější, tím větší mají kriminalisté naději, že se jim podaří najít indicie, které budou moci využít.
Dokonalá vražda v pravém slova smyslu, to je zločin, který neexistuje, je to zločin, o kterém se prostě neví. Je to vražda, která nikomu ani nepřipadla na mysl, protože se jejím autorovi podařilo vyvolat dojem, že je to úmrtí mimo veškeré podezření, ať už byla příčina jakákoliv - sebevražda, nemoc, nebo náhlé úmrtí. Lékař vydá povolení k pohřbu, policie nevidí žádný podezřelý motiv. Takže na druhé straně, za každou smrtí se může skrývat dokonalá vražda.
