To opravdu nikdo nezachrání Josefov? Aneb z unikátní vojenské památky cikánské ghetto.
Minulý týden jsem měla pracovní cestu do Náchoda a rozhodla se udělat si přestávku v Josefově. Přiznám se, že jsem tam ještě nikdy předtím nebyla, pevnost znala jen z vyprávění a dokumentů. A tak jsem ani nevěděla, že se řítím do sociálně vyloučené lokality. Stejný výlet vám ale doporučuji – i pro ten postapokalyptický ráz pevnostního města.
Pokusím se své dojmy popsat, ale opravdu to chce vidět na vlastní oči. Je to zážitek z mnoha důvodů silně negativní, ale proto také velice silný, poučný, burcující. Rozhodně jej podnikněte ve větší skupině urostlých přátel, v méně nápadných vozech a s výkonnými, avšak také nenápadnými, fotoaparáty.
Josefov je při průjezdu Jaroměří dobře značený. Že se blížíte, poznáte podle změny rázu staveb (první jsou zřejmě bývalé stáje), pak už vidíte bránu, opevnění kopírující řeku, stoupáte obklopeni zelení do kopce, až konečně vjíždíte města.
Je tvořeno zcela geometrickými ulicemi a náměstími (původně apelplacy). Budovy jsou barokní, ale bez zbytečných ozdob. Uprostřed tomu všemu dominuje naprosto úchvatný kostel, jaký jste zřejmě nikdy neviděli. Zhruba v tomto místě vám začíná docházet, že tady něco nehraje…
Jak zaostřujete na jednotlivé stavby, uvědomujete si jejich naprosto otřesný stav. Tak velké mapy po opadané omítce už dnes jen těžko někde uzříte. Mozek provádí jakousi korekci – snaží se tam tu omítku dodatečně promítnout, ale brzy to vzdá. Přesto, aspoň na okamžik, vidíte potenciální krásu toho prostoru.
Zároveň si po krátké chvíli uvědomujete, že je tady pusto a prázdno, jako by zdejší obyvatele před mnoha lety někdo narychlo vyhnal a už nevpustil zpět. Opravdu nebudete mít problém zaparkovat – vlastně pohled na tak prázdné ulice bez aut je dnes už také naprostou vzácností. Zašlé vývěsní štíty napovídají, kde bylo řeznictví, kde pekárna. Ale výlohy jsou zaprášené, až splývají s omítkou a vůbec vším okolo.
Než jsem tyhle první dojmy vstřebala, už jsem zase vyjížděla z Josefova pryč protější stranou. Zabočila jsem k muzeu, tuším Bastion IX., bylo (už) zavřené. U příjezdu se tyčilo torzo činžáku a při pohledu na něj jsem si vzpomněla na píseň „Barák na vodstřel“. Před ním ovšem stálo zbrusu nové hřiště plné cikánské drobotiny a maminek. Pohled to byl absurdní, leč milý aspoň ve smyslu „první známky života“.
Přesto/proto jsem se od vozu vzdálila jen na pár desítek kroků. Vím, že se nechávám ovládnout stereotypním uvažováním. Na druhou stranu, člověk je právě schopností tohoto uvažování obdařen, aby předcházel možným (pravděpodobným) průšvihům. Ještě, že bylo muzeum zavřené, hodně bych totiž váhala, zda jít na prohlídku (a mít pak čím odjet, vždyť i protitankové zátarasy byly svázány ocelovým drátem).
Rozhodla jsem se stejně obezřetným způsobem postupovat při návratu do města. Zastavit, dvakrát zkontrolovat, že je vůz skutečně zamčený, popojít pár metrů, rozhlédnout se, udělat fotku, stáhnout se. Tak ráda bych tam prošla ulici po ulici pěšky, ale… Aspoň při motorizované obhlídce jsem zaznamenala i další stopy života.
Některá okna byla otevřená a větraly se v nich peřiny. Před jedním z domů posedávali starší muži na židlích, kouřili, povídali si. V parku u kostela po sobě cikáňata házela kaštany. Na nedaleké lavičce pak posedávala další parta dětí s dvěma lahvemi rumu. Když jsem deset metrů od nich přibrzdila, vrhli na mě pohled, který mě rychle přinutil rozmyslet si, zda právě tohle musím mít na fotce.
Později jsem zjistila, že se v Josefově natáčí hodně filmů. Kromě historických, kde je třeba záběr na válkou zpustošené město, také postapokalyptické, dobře ale nahradí i oprýskané ulice Havany (to zřejmě není nutné ani najímat komparz).
Také jsem zjistila, že město využívala armáda sovětská i naše. Ostatně u muzea a toho domu hrůzy dodnes funguje vojenská střelnice. Poslední dvě dekády se čeká, zda se najde nějaký osvícený investor. Zatím ale některé domy skoupili spekulanti, kteří je pronajímají sociálně vyloučeným, za něž díky vadné sociální politice platí nájmy stát.
V celém tom městě je budov s opravenou omítkou, že by to člověk spočítal na prstech ruky. Zdaleka ale nejde jen o omítky. Zcela zanedbané systémy podzemních chodeb a kanalizace (v minulosti došlo i k jejich záměnám) hrozí zhroucením. Jejich zavezení by vedlo ke konečnému znehodnocení, ignorance však může vést ke katastrofě.
Vzdor tomuto neutěšenému stavu zde funguje několik muzeí a zpřístupněných objektů. Návštěvníkům, kterých sem zjevně mnoho nezavítá, se podbízejí mimo jiné nízkou cenou – časově neomezená vstupenka do všech expozic pro celou rodinu za 360 korun. Pevnost je přitom zcela unikátní – dvacet tisíc jejích stavitelů posunulo soutok Labe a Metuje o sedm set metrů. Bojeschopná byla od roku 1787. Jako by však její dnešní stav předznamenalo, že se zde už v listopadu 1914 tísnilo 38000 zajatců.
Jak se ale píše na webu města: „Přesto zatím zdaleka největším zásahem do života městečka uvnitř staré bastionové pevnosti, od počátku pevně spjatého s vojskem, nebyly ani okupace cizími armádami nebo demolice hradeb, ale trvalý odchod vojáků z města v polovině 90. let 20. století.“ Jistě, člověk se zastydí, že se právě nalije miliarda do opravy vojenského muzea na Vítkově, jež by se bez toho klidně obešlo.
Na druhou stranu, město už promarnilo spoustu času. Zlí jazykové tvrdí, že mu neutěšený stav vyhovuje, protože tak právě může vybírat peníze od filmařů nebo pořadatelů Metalfestu. Je poněkud zvláštní, že se takové peníze dávno na stavu města nepromítly. Rovněž podobné akce by mohlo hostit i město pěkné, opravené. Kdyby tady fungovaly kavárny, obchody se suvenýry, penziony… jezdili by sem turisté z celého světa, nikoli jen filmaři a metalisti. Ale to bychom nesměli být v Česku, že?
A závěrečná perlička - aspoň, že v Josefově třídí odpad :-D
