Trochu jiná reportáž z přehlídky pozemního vojska Bahna 2016.
25. června proběhl další ročník akce BAHNA, v pořadí už sedmadvacátý! Opět bylo na co koukat ( přiblížím v článku), což si nenechaly ujít desítky tisíc diváků, vzdor spalujícímu slunci střídanému deštěm. Já osobně jsem ještě navíc pohovořil s mnohými přítomnými vojáky (a tomu také věnuji několik odstavců)…
Již od rána bylo opravdu velké horko. Svoz ze dvou parkovišť byl organizován autobusy, ty ovšem byly přeplněné a ze strany návštěvníku padaly kritické komentáře. Nicméně cesta autobusem byla i tak o dost příjemnější, než se trmácet pěšky.
Ještě před samotným zahájením dne oblohu brázdily formace letounů a vrtulníků vzdušných sil AČR. Po úvodních proslovech vysokých představitelů armády a dalších zástupců organizátorů byla celá akce zahájena mohutnou salvou několika tanků T-72 M4CZ, při které se mnohým lidem doslova podlomila kolena.
Následovalo defilé historické vojenské techniky až po současná vozidla, která využívá naše armáda. Bonusem byly hasičské speciály. K vidění bylo i několik kusů vojenské techniky z Polska, Slovenska a Rakouska, s nimiž sem jejich osádky vážily dlouhou cestu. Nad prostorem dynamických ukázek měl defilovat i americký bitevní vrtulník Apache, ovšem ten jsem nějak nezaregistroval (stejně jako mnoho dalších lidí).
Na programu byly dále tradiční ukázky s historickou tématikou, dále pak bojová ukázka soudobé AČR, PČR a mnoho dalších zajímavých dynamických ukázek. Zkrátka k vidění toho bylo moc, ať už toho, co se pohybovalo, tak toho statického - přistavené techniky.
Již nějaký ten čas se aktivně zajímám o vojenskou historii a hlavně o naši současnou armádu, především o vojáky, jež v ní slouží naší zemi. Několik let jsem dobrovolníkem Spolku Vlčí Máky, který pomáhá především novodobým válečným veteránům, vojákům v činné službě a dalším. Na statických ukázkách techniky a materiálu užívaného naší armádou jsem tak využil možnosti hovořit s přítomnými vojáky a vojákyněmi...
V prvé řadě jsem jim představil spolek, vlastně se zeptal, zda už o něm někdy něco slyšeli. Velmi mnoho dotazovaných však bohužel zaměňovalo více organizací s podobným zaměřením dohromady.
Laika by mohlo napadnout, že je super, kolik spolků a nadací tu pro vojáky existuje, jenže realita je, že se v konkrétní nabídce služeb a pomoci značně liší a pokud si je vojáci pletou, může dojít k nepříjemné prodlevě, než se obrátí na ten pravý.
Na místě jsem to ihned napravoval pomocí propagačních letáků a vizitek se základními informacemi a kontakty. Podrobně jsem jim osvětlil, čím se spolek zabývá a komu všemu pomáhá, během mého výkladu o činnosti spolku a služeb, které jim poskytuje (samozřejmě zcela zdarma), jsem vždy pozoroval sílící úsměv na jejich tváři – všichni byli velmi nadšení z toho, že jsou mezi námi lidé, kteří jim vyjadřují úctu, vděk za jejich práci a postaví se za ně, když to budou v životě sami potřebovat.
Rovněž bylo pro ně i milé překvapení, že naši partneři jim jako vděk za jejich obětavou službu udělují slevy – ať už na automobily pro válečné veterány, nákupy na internetových obchodech s nejrůznějším vybavením, či na služby restaurací, hotelů a různých volnočasových aktivit. (Oproti programu, který spustila nedávno VoLaReZa, jsou tyto slevy ArmyFriendly určeny širšímu okruhu než jen válečným veteránům.)
Narazil jsem i na několik novodobých válečných veteránů, kteří sloužili na misích v zemích bývalé Jugoslávie či Afghánistánu. Nejen s veterány, ale i s ostatními příslušníky armády, jsem diskutoval o jejich starostech, obavách, nejrůznějším dění v armádě a zároveň také odpovídal na jejich otázky…
S jedním přítomným veteránem jsem velmi dlouho diskutoval, mimo jiné jsme řešili otázku přechodu z vojenského do civilního života, což je pro vojáka velká životní změna, nastává pro něj zcela jiný režim a jiné priority. Konkrétně ho zajímalo, jak je obtížné najít si slušnou práci, což ovšem může být veliký problém. Většina zaměstnavatelů vyžaduje nějakou předešlou praxi, nebo se zkrátka zeptají, co ten dotyčný umí. Ale co jim má takový bývalý voják říct? Že umí střílet, skákat padákem, apod.? To asi zaměstnavatele moc nevytrhne, čím však onen voják disponuje? Já bych si cenil spolehlivosti, samostatnosti, zručnosti a duševní vyspělosti vojáka, to by mělo být pro zaměstnavatele přínosem. Některé české firmy si již toto začínají uvědomovat a ohlížejí se právě po bývalých vojácích, policistech apod., takže jsem schopni pomoci i v těchto záležitostech.
Dále pak mnoho vojáků trápí ono nedávno často zmiňované propouštění zkušených vojáků těsně před nárokem na výsluhou (viz článek). Vojákům, se kterými jsem o tom hovořil, nejvíce zbývá do těchto krušných chvil 3-4 roky, mají z toho velkou obavu a cítí velké rozhořčení, proč o jejich setrvání v armádě má rozhodovat nějaký státní úředník místo velitele jejich útvaru, který má dle všeho lepší předpoklady posoudit, zda je voják pro armádu přínosem či nikoliv. Vždyť je to holý nesmysl vyhazovat zkušené vojáky a nabírat místo nich spoustu nových a nezkušených, kteří se pak nebudou mít od koho učit.
Dále jsme také diskutovali o přehnaném zmírnění fyzických a zdravotních nároků na nové uchazeče o službu v armádě. Dle slov zkušených dlouholetých vojáků je to krok špatným směrem, výhodnější by bylo z hlediska doplnění stavů udržet v armádě již zkušené vojáky a nabírat nové vojáky, ale s opětovným zpřísněním kladených nároků. Ti, kdo mají zkušenosti z nasazení v misi, se také vesměs shodují, že by bylo velice riskantní, aby se v bojových podmínkách ocitli alergici nebo lidé s podobnými obtížemi.
Dále jsem se bavil s příslušníkem výsadkového praporu z Chrudimi, byl velmi nadšen činností spolku, a vedli jsme spolu dlouhý upřímný rozhovor o situaci v armádě a trápení vojáků. Také jsme si společně vzpomněli na tragickou nehodu, která se stala v jeho jednotce cestou na vojenské cvičení před několika lety, výsadkář smutně poznamenal: „Je to příšerné, s klukama jsme přežili půlroční misi, ale nakonec je dostane takové hloupá nehoda“, bohužel jeden z jeho kolegů přišel o život a další z vojáků, kteří cestovali ve vozidle, je stále ve velmi špatném stavu.
S mnoha vojáky jsme se shodli na tom, že je potřeba, aby stát a vedení armády změnilo přístup k samotným vojákům, ať již v činné službě, nebo k vojákům, kteří odešli do civilu a zvláště pak k veteránům. Určitě by se tím zlepšilo mnoho věcí a všichni by byli o něco šťastnější.
Závěrem musím říci, že mě mrzí nedostatek propagačního materiálu, který jsem měl s sebou k dispozici, takže se na všechny vojáky u statických ukázek prostě nedostalo, příště se musím více zásobit, ale i přesto mě velmi hřál u srdce úsměv vojáků a vojákyň, se kterými jsem mluvil, když zjistili, že nejsou sami, že při nich stojí někdo, kdo jim podá pomocnou ruku, až oni sami budou v nouzi.
Naši vojáci jsou tu od toho, aby nás chránili a pomáhali, kde je třeba, je slušností všech občanů jim projevit uznání a dík za jejich službu, protože nikdy nevíme, kdy právě někdo z nás bude potřebovat jejich pomoc, ať už v případě živelných pohrom, průmyslových neštěstí většího rozsahu či jiných nebezpečných situací.
