Ukrajinská krize a pokračující studená válka: díl 1 – historické kořeny rozdělení země
Je až neuvěřitelné, jak se ve vztahu k dění na Ukrajině už přes rok štěpí česká veřejnost na dva těžko smiřitelné tábory. Ve vší té mediální záplavě a propagandě ustupují fakta do pozadí. Kdo jsou vlastně Ukrajinci? Co formovalo jejich stát? Jak probíhal aktuální konflikt? Tento nový seriál se pokusí to vše připomenout...
Východní a západní Ukrajinci?
Dva hlavní proudy smýšlení o situaci na Ukrajině se odvíjejí od toho, jak daleko ten či onen reflektují její historické reálie. Média se už v počátcích krize silně zaměřila na grafické vymezení regionů podle etnické a odvozeně kulturně-politické skladby obyvatelstva. Orientačním bodem se stala řeka Dněpr. Západně od ní se hovoří o demokraticky a prozápadně smýšlejících občanech, kteří by se rádi přimkli k EU a NATO, kdežto východ to táhne k Rusku.
Foto: Evropa v roce 1848 - po Ukrajině ani stopy (zdroj AMITM.COM)
V jakési kontradikci s tím je ekonomická „vyspělost", která je (resp. byla, než si to tam rozstříleli) objektivně vyšší na východě, což dost dobře nejde dohromady se zamlčeným předpokladem, že po demokracii a obecně západních hodnotách volají podle politologických teoriích ti, kdo jsou bohatší a v tradičním slova smyslu pravicovější/liberálnější.
Částečné vysvětlení lze snad nalézt v průmyslovosti východu (dělníci) a zemědělském charakteru západu (tedy pokud bychom přistoupili na hypotézu, že se vynořuje odkaz kulaků, kteří inklinují více k pravicovému konzervatismu). A dále je zde možný vliv migrace za prací ze západu Ukrajiny do Evropy, z východu do Ruska. Koho chleba jíš...
Co ovšem dokážeme posoudit poměrně objektivně, jsou historické konsekvence...
Co je vlastně dnešní Ukrajina?
Zde se úvahy a spory české veřejnosti evidentně strukturují podle znalosti dějin Ukrajiny nebo vůle ohraničit nějakým časovým mezníkem počátek těchto dějin. Někdo sice může nalézat smysl už ve stěhování národů (ostatně i pro dnešní Čechy někomu vyhovuje více poukaz na Kelty a jinému na Slovany), nicméně tuto etapu můžeme s klidem vypustit. Úplně stejně jako to, že na daném území žili před 150 000 let neandrtálci (jak jinak, že?).
Zhruba v době, kdy se u nás rozprostírala Velkomoravská říše, se ve východním sousedství ustavila Kyjevská Rus. Chtělo by se tedy až říci, že „Rus" je původní označení pro dnešního „Ukrajince." V dané době a na daném území pak překvapivě formovaly genetický fond skandinávské národy a dost možná i Germáni. Politicky pak Polané a Byzanc...
Jaký to dává smysl? No přeci obchodní cesta mezi Skandinávií a Řeckem. Zajímavá je etymologická debata o původu názvu Ukrajina, snad že se jednalo o okrajová území či doslova ukrojené země té zmíněné Kyjevské Rusi.
Foto: Obléhání Sevastopole za Krymské války (zdroj WIKIMEDIA.ORG)
Pojďme ale konečně do doby, která – aspoň dle společenského úzu – se i v našich dějinách nějakým způsobem promítá až do současnosti. Zatímco tedy u nás jde o nástup Habsburků, v Ukrajině o Lublinskou unii (1569), kdy se většina území z litevské vlády přesunula pod polskou. A nyní denně skloňovaný Krym řídil pro změnu osmanský sultán. Právě jeho loupeživé výboje znemožňovaly trvalé osídlení jižních a východních oblastí.
O století později se Poláci a Litevci dohodli (Dohoda z Hadače) a obyvatelům Ukrajiny, záporožským kozákům, zaručili stejné postavení jako svým „občanům". To vydrželo jen jednu dekádu a ukrajinské území bylo rozděleno mezi Polsko-litevskou unii a Rusko. Hranicí se stala řeka Dněpr. Hle, jsme konečně tam, kde to začíná celé dávat smysl do dnešních dní.
Jenže o nějakých sto dvacet let později přišlo dělení Polska, střední a západní Ukrajina připadly Rusku, zbytek Habsburské monarchii. Tehdy Ukrajina přišla o svoji autonomii. Jména spjatá s touto etapou už snad budou dávat smysl i těm, kdo si školní dějepis vybavují jen těžko, a sice carevna Kateřina II. Veliká a kníže Potěmkin. Ti vyhnali z jihu Tatary a založili mimo jiné Sevastopol. Od té doby Rusko chápe za svůj Krym.
Potud by snad starých dějin stačilo, zatím je předčasné z nich cokoli vyvozovat a zveme tímto čtenáře k dalšímu dílu o 20. století ...
