Ukrajinská krize a pokračující studená válka: díl 2 – boj za nezávislost, banderovci
Je až neuvěřitelné, jak se ve vztahu k dění na Ukrajině už přes rok štěpí česká veřejnost na dva těžko smiřitelné tábory. Ve vší té mediální záplavě a propagandě ustupují fakta do pozadí. Kdo jsou vlastně Ukrajinci? Co formovalo jejich stát? Jak probíhal aktuální konflikt? Tento nový seriál se pokusí to vše připomenout...
Ukrajinci jsou jistě nacionalisti, ale ne náckové
Pokud je něco dílem novodobé propagandy, pak nadávání západním Ukrajincům do nácků. Zde se dostáváme k jádru pudla vášnivých debat a mnohdy neuvěřitelně hloupých komentářů ve všech možných diskusích k ukrajinské krizi. Stojí za nimi nejen ruská propaganda dnešních dnů, ale také hodiny dějepisu našich otců (diktované jak jinak než Rusy).
V zuřící první světové válce se etablovaly mnohé národy a vznikly mnohé státy, ten náš nevyjímaje. A rovněž Ukrajinci, jejichž první republika (spíše republiky, vývoj byl poněkud překotný) existovala od roku 1917. Zanikla pod náporem ruských bolševiků, respektive národně-osvobozenecký boj uťal vznik 2. polské republiky a Ukrajinské SSR. Roku 1929 pak na konferenci ve Vídni vzniká na popud emigrantů Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN).
Foto: Mapa Evropy po 1. světové válce - Ukrajina sdílena Polskem a SSSR (zdroj WIKISPACES.COM)
Zde pozor na záměny pojmů - prakticky u všech, kdo nestudovali dějepis či jiné společenské vědy, velice rozšířenému. Nacionalismus je národovectví, vychází z patriotismu. Většina dnešních občanů ČR jsou nacionalisté (až na nějaké sluníčkové kosmopolity). Je to přirozené, nebýt nacionalismu, nevzniklo by Československo, nebylo by ani žádné Národní obrození, nefandili bychom přikovaní k televizním obrazovkám našim reprezentantům... Božena Němcová byla nacionalistka a napsala tak krásnou knihu jako Babička. Pokud s tím má někdo problém, je chyba v jeho neznalosti pojmů!
Vraťme se ale k příběhu Ukrajiny a berme jako východisko, že její dějiny nakonec nebyly zas tak nepodobné těm našim – etablovala se jako stát na sklonku první světové války. Avšak v důsledku jejího násilného připojení k SSSR si ve 20. a 30. letech (a jednou i ve 40.) její lid prošel peklem v podobě několika hladomorů, za nimiž stála nejen násilná kolektivizace zemědělství, ale také plány Stalina. Tato důmyslná genocida stála život milióny Ukrajinců.
Pak přišla druhá světová válka a byla to zcela objektivně Ukrajina, která jako první i poslední a ponejvíce trpěla německou okupací a přeléváním front. A zde pozor! Západní Volyň a Halič, které před válkou patřily Polsku, byly připojeny k SSSR naprosto stejným způsobem jako dnešní Krym. Sovětská vojska tato území krátkodobě obsadila už v září 1939 a následující zimu zde byla zinscenována, ba doslova zfalšována, referenda o vůli lidu připojit se k SSSR. Československo tehdy tak přišlo o Podkarpatskou Rus.
A kdo to byli ti banderovci?
Již zmíněná emigrantská OUN navázala kontakt s Hitlerem již po jeho nástupu k moci v roce 1933. Vůdce přirozeně nabídl materiální a finanční pomoc. Díky ní započala OUN se záškodnickými až teroristickými akcemi proti Polsku a SSSR okupujícími Ukrajinu. Oplátkou bylo zvýšení represí vůči ukrajinskému řadovému obyvatelstvu. Bylo to právě Československo, které pak přijímalo většinu uprchlíků a přestože naše bezpečnostní služby znaly osoby zapojené do odboje, odmítly je zatýkat a vydávat.
Foto: Stepan Bandera - z Hitlerova spojence jeho vězněm (zdroj SPIEGEL.DE)
Vůdci národně-osvobozenského boje se měnili, až v jejich čele stanul jistý Stepan Bandera. Po Mnichovské dohodě ČSR přestala s ukrajinskými bojovníky jednat a po vypuknutí druhé světové války je Hitler nechal napospas – co se týče Zakarpatské Rusi – Maďarům, současně ale dál vypomáhal s odbojem proti Polsku. V OUN nastal rozkol, vznikly dvě frakce, jednu vedl Bandera. Oba tábory nicméně nadále zastávaly názor, že díky střetu Německa a SSSR může vzniknout samostatná Ukrajina. Zde se nabízí srovnání s první válkou, díky níž vznikl i náš stát.
Problém nastal v okamžiku, kdy se OUN střetla s Rudou armádou, po obsazení Lvova vyhlásila samostatnou Ukrajinu a na důkaz toho vyvraždila osm tisíc tamních Rusů, Poláků a Židů a pochopitelně i ukrajinských komunistů včetně žen a dětí. A zdaleka to nebyl poslední válečný zločin. Hitlerovi by toto asi nevadilo, ovšem nepočítal se samostatností ukrajinského státu, členy OUN proto nechal postřílet nebo internovat v koncentračním táboře.
Když mu o pár let později u Stalingradu teklo do bot, uvěznění banderovci přišli vhod. Opět nikoli nepodobné s tím, když Češi rukovali ze zajateckých táborů do národních vojenských jednotek jak za první, tak za druhé světové války. Jenže ukrajinský odboj už Hitlerovi nevěřil, jednotky se přeměnily v Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA) a ta se roku 1943 obrátila proti všem nepřátelům samostatné Ukrajiny, tedy Německo nevyjímaje. Bohužel se to opět neobešlo bez válečných zločinů. Samotný Bandera se dostal z vězení až roku 1944.
Foto: Tito veteráni banderovci jako fašisté nevypadají (zdroj WOLYN1943.EU)
Boje UPA pak trvaly do roku 1948, jak proti Polsku, tak i proti Československu (v oblasti východního Slovenska), část z nich pak připadá na přirozenou snahu odbojářů uniknout na západ do okupační zóny USA. Stálo to život 49 československých vojáků a příslušníků bezpečnostních složek. A Stepan Bandera? Azyl nalezl po válce v Mnichově, kde byl roku 1959 zavražděn podáním jedu agentem KGB.
Jakkoli je tento historický stručný, je třeba trvat na tom, že aktuální paušalizující nazývání Ukrajinců nacisty či fašisty (také je v těch pojmech rozdíl, který část veřejnosti netuší), je šířeno naprosto účelově. Kdokoli takovou charakteristiku používá a akceptuje (a to ovšem včetně některých dnešních Ukrajinců) je nevzdělaný omezený hlupec, jedno zda propadl propagandě nebo propadl z dějepisu.
Interpretace boje banderovců za železnou oponou byla přirozeně ve východním bloku zatracována, po roce 1989 některými naopak glorifikována. Válečných zločinů se dopouštěli, historická nevraživost k Polákům a pak i k Němcům a vůči některým dalším přerůstala v odplatu dnešní optikou nepřístojnou. Evropu ale zmítala válka, civilisty masakrovali i spojenci.
Upřít rozhodně nelze snahu a snad i právo Ukrajinců na vlastní suverénní stát, a to ani tehdy, ani dnes. Ostatně ve 20. století tento národ ztratil asi 20 miliónů obyvatel v důsledku válečných i stalinských příkoří. Za svůj národní boj zaplatil cenu, k níž se těžko hledá srovnání (anebo – ač je to smutné – porovnejte s Židovskými ztrátami a nárokem na Izrael).
V příštím díle se zaměříme na ukrajinské dění po roce 1990.
