Proč mají vysloužilci tendenci být antisystémoví? A není to tak nějak normální?
Vyvolává v nás možná pozdvižení, že chce plukovník Obrtel vracet medaile, že samozvaná organizace Českoslovenští vojáci v záloze brojí proti NATO a má tři tisíce členů, ale dost možná k nám dorazilo to, co je na západ od nás naprosto běžné. Vlastně o tom pojednává spousta amerických filmů od Narozen 4. července po první díl Ramba. A co teprve se podívat na nějaký e-zin US veteránů. Pojďme si ten fenomén více rozebrat...
Foto: Dost možná k nám dorazilo to, co je na západ od nás naprosto běžné
Na první pohled to vše nese několik společných znaků – víra ve světové spiknutí, snoubící kdeco od imperialismu USA, protože Židé, protože Bildeberg, protože New Word Order atd. Normální člověk tyhle teorie zná, vnímá je na pomezí mezi něčím, na čem špetky trochu a něčím zcela vybájeným, paranoidním. V kontextu ČR a posledních měsíců je však třeba upozornit, že nejde o fenomén importovaný z Ruska - to nanejvýš v tomto směru jen popularizuje světonázorový proud zrozený dávno na druhé straně oceánu. Jeho srozumitelnou studií je film Spiknutí s Melem Gibsonem.
To nad čím se tady totiž pohoršujeme, ne-li děsíme, je v zámoří prostě standard. Pro ilustraci krátká citace z článku s příznačným názvem „Veteráni, váš jediný skutečný přítel je protiválečné hnutí." Napsal jej Američan a nejde o žádnou výjimku, přestože úvodní odstavec zní: „Jsou tři dárky, které bychom měli nadělit našim hochům ke Dni veteránů. Přivést je všechny domů, zavřít všech 800 US základen, poskytnout jim práci nebo dávky a široký program zdravotní a psychologické podpory – jak veteránům, tak pracující třídě – a žádat, aby se naše vláda omluvila lidem všech národů na celém světě za její válečné agrese, aby se omluvila i mužům a ženám z dělnické třídy za to, že je posílá na smrt v zájmu imperiální expanze." (celý text v originále zde)
Takže, pokud se tohle objevuje v ruském, severokorejském nebo kubánské tisku, tak věřte, že to není jejich výmysl, ale citace. A není to ani tak, že by rozvědky oponentů USA nasadily nějaké agenty, kteří tohle na amerických blozích budou psát, protože je to prostě opačně. To neznamená, že jde o většinový názor Američanů, ti si prostě jen zvykli, že někteří z jejich sousedů jsou tímto směrem vyšinuti a svoboda slova je ve Státech nepřekročitelná – nejen ve smyslu trestního stíhání, ale tam se lidé respektují všednodenně a ve finále spolu republikán, demokrat a zakuklený komunista klidně o víkendu grilují. Samozřejmě ošklivost těch ruských a jiných propagand spočívá v tom, že tento kontext už neakcentují a vezmou si, co se jim hodí, tedy výroky menšinových oportunistů.
Všimněte si jedné věci, společné tomu všemu – že jde o radikalismus levicový, charakterizovaný internacionalismem, ve smyslu zastání se pracujícího lidu všude na světě. Možná je tak vytrvalý právě v USA, kde byl vždy menšinový a někdy i potírán (kdežto tam, kde máme praktickou zkušenost, se už moc neujímá). Tento světonázor nalézáme hluboko v minulosti – v hnutí sufražetek i dalších vlnách ženské emancipace, stejně jako v pochodu prvoválečných veteránů na Washington (psali jsme zde), přičemž ale vrcholí mírovým – leč značně radikálním – hnutím během války ve Vietnamu.
Je třeba si klást otázky, kde se bere, kdy a proč se z těch hochů hrdě rukujících stávají zapšklé máničky obracející vlajku s hvězdy a pruhy vzhůru nohama. Inu, jedna z teorií zní, že v US armádě slouží příliš mladí, nevyzrálí, válečný zážitek je pro ně příliš krutou srážkou s realitou ve věku, kdy se ještě hledají, přičemž každý takový otřes je impulzem k přimknutí se k opačnému ideologickému pólu. V případě Vietnamu byl problém ve společnosti, která se k veteránům jako k nějakým vyvrhelům chovala opravdu odtažitě, takže docházelo k typické sekundární deviaci, kdy někdo označený jako zmetek se tak chová, za to je trestán, takže se v té patologii zacyklí – o tom je třeba právě ten první Rambo (schválně ho zkuste zkouknout touto optikou místo akční).
Tahle zkušenost ale byla pro USA tak hořká, že se vše změnilo (napomohla tomu i doba – vyšumělo hnutí hippies), takže je trochu zvláštní, že onu tendenci mají i někteří tamní dnešní veteráni, zase ale
jednoznačně v menším množství. Kdežto u nás zažíváme takové opožděné deja vu a příčiny jsou ve skutečnosti podobné, protože hnutí typu Českoslovenští vojáci v záloze je tvořeno vysloužilci, kteří ještě pamatují socialistickou vojenskou přísahu.
Ta se nyní nenosí, nejen v proklamacích politiků, ale ani v očích mladé a střední generace, takže zase tu máme určitou ostrakizaci, pohrdání, sociální vyčlenění, tudíž frustraci těchto záložníků. Jakkoli jim nikdo nic formálně nedělá, ty náznaky tu jsou – obecně se naše společnost štěpí (byla to prezidentská volba, pak Ukrajina), hlavním prostředkem sebeidentifikace a skupinové identity na obou stranách je pohrdání ztělesněné facebookovým hejtováním. Takže ano, oni chtějí také někam patřit, získat zpět sebeúctu.
A co s tím? Vůbec nic. Jsou lidé dobří a zlí, přičemž mezi nimi nevede hranice podle toho, koho volí nebo čtením jakých webů tráví volný čas. Klíčové je, že i ten proputinovský, protiamerický, lehce paranoidní chlápek, který nestihl upgradovat svoji vojenskou přísahu na odhodlání naplňovat článek 5 NATO, vám s velkou pravděpodobností ochotně poskytne první pomoc, když se složíte na ulici.
Nakonec, tohle je asi způsob, jakým si to srovnávají ti Američané, u nichž se to vše taví v tom pověstném multi-kulti kotlíku. S tou zásadní jistotou, že kdyby se někdo pokusil o invazi k nim, tak budou jednotní, i kdyby už dnes víceméně mexickou Kalifornii a Texas šli dobývat zpět Mexikánci. Takže pánové z grupy Čs. Vojáci v záloze, klidně žádejte stažení našich vojáků z misí, ale kdyby k nám přišel Rus, tak stůjte za národem – naším! Vím-tuším-doufám, že by to tak bylo. A přísahám, že kdyby nás napadl naopak Yankee, já se mu taky postavím.
