Reportáž z druhého ročníku Pochodu finanční stráže RČS
Jelikož je léto v plném proudu a sotva se nám nohy zotavily z pochodu 22. výsadkové brigády, jsme na startu další super akce. Pochodnický spolek společně s Východočeským spolkem celních veteránů připravily již 2. ročník pochodu finanční stráže Republiky Československé. Nutno uznat, že oproti loňsku měla trasa o něco větší grády…
Zázemí bylo opět v areálu SOU Dolní Lipka, kam jsme dorazili s kolegou Michalem už v pátek večer. Na místě byly postaveny organizační stánky, pívo a limča tekly proudem, klobásy už na grilu vesele prskaly a hrála i živá hudba, ještě k tomu spousta známých tváří, co víc si přát. Po několika pivech a klobáse jsme si ustlali na louce pod širákem, koukali na hvězdy a usínali za zvuků hudební produkce a bujarého veselí až do noci.
Ráno se probouzíme a kolem už začíná život, připravují se registrace, přicházejí ubytovaní pochodníci a parkoviště se plní vozy dalších účastníků, my se setkáváme s našimi známými z předchozích pochodů, po registraci a vyzvednutí si startovního balíčku vyrážíme na trasu.
Vycházíme z areálu a značení trasy nás vede na hraniční přechod Dolní Lipka-Boboszów, kde jsme zastaveni příslušníkem Finanční stráže a vyzváni k předložení dokladů – pochodnické karty, která je nám označena, jelikož procházíme kontrolním bodem číslo 1. Dále jdeme po hranici, po asi 2,5 km se trasy rozdělují na varianty 26 nebo 17km. S Michalem máme jasno, jdeme tu delší, ovšem naši dva společníci mají zdravotní komplikace, které se objevily už před pochodem, takže nechtějí riskovat a odklánějí se na tu kratší trasu.
Po pár kilometrech začala být trasa zajímavá – zvedala se pomalu do kopce k lesu a jakmile jsme do něj vstoupili, zjevila se před námi pěšina vedoucí do příšerně strmého kopce. Notnou chvíli trvalo, než se nám podařilo dostat nahoru, naše lýtka a především achilovky byly vytahané jak guma od tepláků, ale podařilo se vystoupat na kótu 741 „Výčnělěk“.
Postupujeme dále, scházíme lesní cestou do údolí a vtom se před námi otevírá ohromná táhlá louka do kopce a v dáli na té louce pod dalším lesem vidíme další pochodníky – máme se na co těšit, kopec se táhne a stále nekončí. Když už se dostáváme k lesu, je to ještě horší, čeká nás na výstup na kótu 936 „Jelení vrch“. Nahoru vede lesní cesta plná kamenů a kořenů, ještě k tomu krásně strmá, takže fakt super pro nohy.
Cestou potkáváme další hloučky pochodujících, kteří odpočívají a zobají borůvky. Už vidíme hranu vrcholu kopce a když k ní dojdeme, tak s hrůzou zjišťujeme, že to stále ještě není vrchol… Po chvilce úmorného stoupání konečně míříme na hraniční přechod Horní Morava, tam si dáváme chvilku pauzu, sosáme energetický nápoj a zdlábneme nějakou tu tyčku a pádíme dál. Zde také potkáváme větší množství turistů.
Cesta nás vede na parkoviště „Pod Klepáčem“, avšak nejprve bylo nutné zdolat prudký sráz plný kamenů a ještě více kořenů, prostě držkopádná krkolomná cesta, kudy kupodivu vede turistická značka. Na parkovišti nás zastavuje příslušník VB a kontroluje pochodnickou kartu, tímto máme za sebou kontrolní bod č.2.
Dále už se stáčíme směrem na Králíky, ovšem ještě nás čeká kus cesty, dolů po louce a pak do mírného kopce lesem, pak po hřebeni přes vrcholek „Roudný“. Již nějakou chvilku jdeme společně se dvěma kluky, s kolegou Michalem máme občas drsný humor, načež se nás jeden z nich zeptal, zdali náhodou nejsme vojáci – nejsme, ale máme k nim tak trochu blízko, jelikož jsme od Spolku Vlčí Máky a právě vojákům a především novodobým válečným veteránům, ale nejen jim – zdůrazňuji – pomáháme v těžkých životných situacích. Nemohl jsem si nevšimnout, jak to spolu-pochodníky zaujalo, aby ne, když mám vedle sebe kluka od Celní správy. Takže se rozeběhla diskuse a cesta ubíhala sama.
Když jsme minuli onen vrchol Roudný, na konci lesa byla na stromě cedulka, která nás navádí k odbočení vlevo na louku, odkud míříme k bývalému oddělení Finanční stráže – 3. kontrolní bod.A také vítaná možnost občerstvení, ale brzy upalujeme dál.
Už od rána je pod mrakem, sluníčko nepraží a ani nefouká vítr, takže se jde dobře, ovšem už nějakou dobu se na hranici smráká a hřmí, sem tam padají kapky. Jdeme dál a vpravo na kopci vidíme jiné účastníky, kteří dle cedulky na stromě neodbočili správně, tak je posíláme na správnou cestu, aby neminuli kontrolní bod. Po chvilce procházíme přes Střední Lipku a míjíme pěchotní srub K-S 14 „U Cihelny“, který je krásně zrekonstruovaný a je zde i možnost prohlídek s průvodcem.
Na krakorcích chránících střílny jsou velikým červeným písmem vepsána hesla jako „Byli jsme a budem“ nebo „Vytrváme“, přesně taková hesla na tyto pevnosti psali naši předkové, jenž byli odhodláni bránit naši drahou vlast. Smutnou událostí pojící se k tomuto objektu je také sebevražda četaře Arnošta Hrada, který neusnesl zprávu o opuštění pevností a pohraničí, takových případů bylo bohužel více. Hned vedle srubu se nachází Vojenské muzeum Králíky.
Dostáváme se do města Králíky, které procházíme a jdeme zadní cestou zpět do areálu učiliště, kde na nás čeká cíl, v tuto chvíli již začíná regulérně pršet a silně hřmít, jedna silná třeskutá rána byla přímo nad našimi hlavami, nejdříve jsme byli od potu a teď od deště, takže je to vlastně více méně fuk. Kousek před učilištěm stráží naši cestu již značně poškozený pěchotní srub K-S 17 „U továrny“.
Přicházíme do cíle a odevzdáváme kartu, obdržíme medaili, dekret a kovovou placku, odnášíme si věci do jídelního stanu, kde už na nás čeká kolegyně vojákyně, která ještě s kolegou šla ze zdravotních důvodů kratší trasu, sundáváme batohy a pádíme pro teplou šťavnatou klobásu, do které se s chutí zakusujeme, přičemž si sdělujeme zážitky z pochodu. Po chvilce se loučíme a rozcházíme ke svým vozům, převléknout se a připravit na odjezd domů.
Jako vždy byla na místě perfektně zvládnutá organizace, nic nebylo ponecháno náhodě, a na vše byli organizátoři připraveni, nám tak nezbývá než poděkovat za další skvělý zážitek a možnost navázat nová přátelství. Už teď se těšíme na další pochody.
Chcete-li se přidat, napište na houba01@seznam.cz.
Pro Spolek VLČÍ MÁKY napsal Vojta "Houba" Slavík - vedoucí dobrovolnického "repre" týmu.
Foto Michal Stuchlík.
