Vývoj policie v českých zemích: 18. – 19. století
Vývoj bezpečnostních složek je nedílnou součástí historie lidstva, jelikož lidé mezi sebou odjakživa bojují. Díky tomu vznikaly v jednotlivých státech armády, které měly za úkol nejenom ochranu proti vnějšímu nepříteli, ale i vnitřnímu.
Habsburskou monarchii (od r. 1867 Rakousko-uherská říše) z pohledu zvyšování ozbrojené moci výrazně ovlivnila třicetiletá válka, kdy si vybudovala stálou armádu. Postupem času se však začaly objevovat specializované bezpečnostní sbory a začala se také postupně dokončovat jednotná policejní instituce pro celou monarchii. Právě na vývoj policie, zejména na našem území, se zaměří tento článek.
Vývoj policejních orgánů
Původní úkony policie byly spjaty se zemskými soudy, šlechtickými vrchnostmi, městskými magistráty či venkovskými představenstvy a zejména podpůrnou činností samotných občanů, jakožto doplňkem profesionálních složek.[1] Výsadní postavení v policejních úkonech měli habsburští panovníci ve Vídni (všichni vyšší státní úředníci jimi byli ustanovováni a zároveň jim odpovědni). Dozorčí činnost byla vykonávána v českých zemích krajskými hejtmany. Jednotný systém až do roku 1852 neexistoval.
První snahy o sjednocení policejní organizace se datují k vládě Karla VI., který v roce 1720 vytvořil tzv. bezpečnostní komisi, jež měla na starosti veškerou policejní správu a ustanovila mimo jiné uliční komisaře dohlížející na veřejný pořádek a pátrání po jednotlivých osobách. Důležitou reformou bylo oddělení policejní správy od justice a zřízení krajských úřadů s vrchním dozorem nad policií (1749). V roce 1754 zřídila Marie Terezie ve Vídni úřad policejních komisařů a Josef II. pozměnil tento úřad v roce 1776 na policejní
ředitelství.[2]
S nástupem hraběte Johanna Antona Graf von Pergena do funkce místodržitele za Josefa II. došlo k mnoha reformám (tzv. Pergenovy reformy). V roce 1782 zrušil bezpečnostní komisi a policie byla rozdělena na uniformovanou a tajnou.[3] Nově byla policie podřízena policejnímu řediteli (vrchní policejní ředitel) a v následujících letech vznikala nová ředitelství – na našem území to bylo v Praze, Brně a Opavě. Ta byla podřízena vrchnímu komisařství ve Vídni a zároveň místodržitelství v příslušných zemích.
V roce 1786 proběhla další reorganizace, kdy výkonnou policejní moc získaly magistráty, policejním ředitelům byl ponechán vrchní dozor. O čtyři roky později však došlo k obnovení pravomocí policejních ředitelství. V roce 1791 byl Pergen zbaven všech funkcí a systém se značně decentralizoval.
Nástup Františka II (I.), který nahradil na trůnu svého otce Leopolda, však přinesl opět posílení role policie. Systém se v roce 1793 centralizoval a v čele stál opět hrabě Pergen, a to na pozici státního a policejního ministra (1793-1804). V této době mimo jiné došlo opět k rozvoji činnosti tajné policie. V roce 1848 se působnost policie přenesla pod ministerstvo vnitra (ministrem vnitra se stal Franz Freiherr von Pillersdorf).
Dalším důležitým milníkem byl rok 1852, kdy za vlády Františka Josefa I. byl obnoven Nejvyšší policejní úřad (v roce 1859 byl přejmenován na policejní ministerstvo). Tento úřad měl na starosti veškerou činnost policie a část činnosti četnictva. Dále měl za úkol kontrolovat pohyb cizinců, kontrolovat vydávání časopisů, otevírání knihoven apod.[4] Tyto pravomoci byly přeneseny právě z ministerstva vnitra.
Policejní ministerstvo bylo však po pádu Bachova absolutismu zrušeno a pravomoci byly přeneseny na státní ministerstvo, poté na předsednictvo ministerské rady, v roce 1868 pod ministerstvo pro zemskou obranu a veřejnou bezpečnost a v roce 1870 definitivně pod ministerstvo vnitra (až do roku 1918).
V tomto období pak působily v hierarchii místodržitelství či zemské vlády, okresní hejtmanství a někde i krajské úřady. Policie měla své policejní ředitelství a v menších městech policejní komisařství a tzv. strážnice.[5] Vedle státní policie také působila policie městská a obecní. Dále vedle těchto složek působilo na území habsburské monarchie četnictvo. To však dostane prostor v článku za týden.
Činnost policie v českých zemích (zejména v Praze)
Co se týče samotné policejní činnosti na našem území, tak jako jinde v monarchii byl celý systém inspirován činností bezpečnostních složek ve Vídni. V polovině 18. století byla hlavním orgánem v Praze městská stráž, která čítala zhruba 70 mužů (v 30. letech 19. století asi 500 mužů).[6] Na konci tohoto století však bylo standartní, že stavy byly doplňovány vojenskými veterány.
Mezi hlavní činnosti dobové policie například patřilo zakročení při pouličních nepokojích, dohlížení na městská tržiště, udržování pořádku při požárech. Dále policie konala strážní službu na radnici a v městském vězení (tam eskortovala i vězně) či asistovala při veřejných popravách. V policejních sborech však přetrvával počet vojáků v policejním sboru.
V roce 1852 probíhal proces unifikace. Policejní sbor měl nově jednotnou uniformu, každý policista nosil služební číslo a každý měl perkusní pušku (krátkou) s bajonetem a kratší šavlí. Jízdní policie měla dvě pistole a delší šavle.
Na našem území existovaly oddíly v Praze a Brně (s pododdíly v Olomouci a Opavě – ty byly v roce 1857 zrušeny). V malých městech či vesnicích zajišťovaly bezpečnost pozemkové vrchnosti, po roce 1848 to byly obecní úřady (pokud to bylo pro ně finančně únosné). Navíc při rozsáhlých situacích byla stále vyžadována pomoc armády.[7]
Od roku 1860, v období po pádu Bachova absolutismu (1851-1859), docházelo pomalu k odstranění vojenského vlivu ve sborech (tzv. Vojenský policejní strážní sbor, který byl nahrazen civilními bezpečnostními složkami). Dokonce byly zrušeny oddíly v Praze a Brně.
Foto: Českobudějovický městský policejní sbor patřil na konci 19. století k největším samosprávním sborům v českých zemích (zdroj: MPOLICIE.C-BUDEJOVICE.CZ)
Díky tomu došlo k výrazné reorganizaci a k rozdělení policejního sboru na státní, městkou či obecní policii. Státní policie se zaměřovala na činnost ve větších městech a obecní policie v menších a méně významných městech.[8] Obecní policie se organizačně dostala na konci 19. století pod inspekční dozor četnictva.
Pro zajímavost v tu dobu připadal jeden policista v Praze a Brně na zhruba 500 obyvatel, ve Vídni to bylo zhruba na 300 obyvatel.[9]
Okruh jejich činnosti se zaměřoval jak na ochranu jednotlivce, jeho osoby a majetku (uniformovaná policie), tak i na ochranu státu (např. proti utajovaným násilným pokusům o svržení stávajícího společenského řádu). Ta však byla v kompetenci tzv. neuniformované či politické policie, neboli z dnešního pohledu policie tajné.
Vedle těchto složek také figurovalo četnictvo, o tom ale zase někdy příště.
Foto: Městská policie v Kolíně se svátečními klobouky s kohoutími péry, díky kterým se strážníkům začalo říkat chocholatí (zdroj: MPKOLIN.CZ)
[1] MACEK, Pavel a UHLÍŘ, Lubomír. Dějiny policie a četnictva. I., Habsburská monarchie (1526-1918). Vyd. 1. Praha: Themis, 1997, str. 45.
[2] SPURNÝ, Miroslav. Historie četnictva a policie. [online]. [cit. 2014-09-14]. Dostupné z: http://www.policie.cz/clanek/historie-cetnictva-a-policie-historie-cetnictva-a-policie.aspx.
[3] NOGAWCZYK, Miroslav. Policie ČR a její charakteristika. 2007. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce JUDr. Stanislav Sedláček, Ph. D.
[4] DOHNALOVÁ, Jana. Historie a vývoj četnictva od roku 1848 do 30. let 20. století v proměnách habsburské monarchie. 2010. Bakalářská práce. MASARYKOVA UNIVERZITA. Vedoucí práce PhDr. Jiřina Štouračová.
[5] MACEK a UHLÍŘ, ref. 1, str. 51.
[6] MACEK a UHLÍŘ, ref. 1, str. 55.
[7] MACEK a UHLÍŘ, ref. 1, str. 56 - 57.
[8] MACEK a UHLÍŘ, ref. 1, 57 – 58.
[9] MACEK a UHLÍŘ, ref. 1, str. 58.
