Branná výchova? POKOS II? Ministryně Šlechtová by nejprve měla pochopit, jak fungují školy.
Ministryně obrany v demisi Karla Šlechtová sdělila, že chce do škol vrátit „brannou výchovu“. Částečně ji tam vrátil už Alexandr Vondra coby Přípravu občanů k obraně státu. Šlechtová pracuje na POKOS II. Jelikož jsem byla u vzniku „POKOS I“ a teď učím na ZŠ, pokusím se vysvětlit, proč snahy MO nefungují a bez toho, aby resort obrany pochopil resort školství, ani nebudou…
Původní POKOS: Od roku 2012 dosud se realizuje přinejmenším uspokojivě
„Do konce roku chce ministryně obrany předložit vládě novou koncepci přípravy občanů k obraně státu, která bude novému předmětu předcházet.“ (napsalo iDnes). Taková koncepce, zkráceně POKOS, se přitom připravila už v letech 2010 až 2011. (Souběžně se tehdy pracovalo na třech provázaných dokumentech: Koncepci mobilizace, Koncepci Aktivní zálohy a právě Koncepci přípravy občanů k obraně státu.)
Jelikož jsem od ledna 2011 vedla pro resort obrany sociální sítě a řešila akce na podporu "military komunity" včetně "POKOSových", měla jsem možnost být s koncepcemi detailně obeznámena. Co se týče POKOS, existoval již při jeho zrodu spor o to, zda jen děti učit o ozbrojených silách teoreticky, nebo i zavádět brannou přípravu v její praktické podobě.
Přestože zvítězila koncepce založená na teorii (a podotýkám, že strukturována od základních škol, přes střední a vysoké, po dospělé občany), již následující měsíce v režii vedoucího tehdejšího PR oddělení Odboru komunikace a propagace Petra Balleka se začala realizovat praktická verze, která kombinovala oba směry. Konkrétně 17. dubna 2012 se uskutečnil první Týden s armádou v Benešově…
Provedení bylo takové, že žáci všech tamních základních a středních škol se prostřídali v kulturním domě, kde pro ně bylo připraveno pásmo promítání, besed a workshopů s vojáky – nutno podotknout, že velmi vyvážené (kromě úkolů naší armády se děti seznámily třeba s pomocí N. Wintona židovským dětem za II. sv.v.). Armáda také ukázala techniku na náměstí, zde nechala malé i velké návštěvníky vyzkoušet výstroj a výzbroj. Pro dospělé byly na programu výstavy a večerní promítání souvisejících dokumentů.
Takový scénář se pak s úspěchem opakoval v dalších krajských a okresních městech. Postupem času se program přetavil z Týdnů s armádou na programy Den s armádou, které již cílily výhradně na školy. Pokud škola měla zájem, vojáci připravili něco na způsob branného dne, který opět navštěvovali i žáci dalších blízkých škol. Žáci tak prošli během dopoledne nejen promítáním a besedami, ale i praktickými stanovišti vojenských zdravotníků, chemiků atd.
To už se psal rok 2015 a dobře běžící program se dostal do povědomí široké veřejnosti uměle vyvolaným skandálem pražskými „vítači“, kteří kritizovali starostku Prahy 2, že se v tamních školách program konal a děti tam dostávaly do ruky útočné pušky. Vlastně se tehdy program POKOS proslavil po celé Evropě, když zprávu a fotografii převzal jistý italský komunistický deník a dal jí titulek „České děti se učí střílet uprchlíky.“
Milé a pro mě povzbudivé bylo, že ač již pár let mimo MO, coby nově nastoupivší učitelka čtvrté třídy, jsem se s POKOS setkala opět v září 2017, kdy jsem svoji třídu vedla na „Dopravně bezpečnostní den Prahy 15“. Ten se u nás koná každoročně, hostitelské školy se střídají vždy pro celou oblast, žáci jsou na celé dopoledne vypuštěni na dané školní hřiště, kde sbírají body a odměny na četných stanovištích policie, hasičů, záchranné služby, celníků a také armády. POKOS byl konkrétně zastoupen informativní výstavou, znalostním kvízem, první pomocí, protichemickou ochranou a zkoušením zbraní a výstroje. Tak to má být.
Proč nelze direktivně vracet brannou výchovu do škol a představy Šlechtové nemají oporu v realitě
Kdo není žák, rodič žáka nebo učitel, nemá bohužel relevantní představu o tom, jak je dnes organizována výuka. Dávno totiž neplatí jednotné osnovy. Existuje rámcový vzdělávací program, na jehož základě si školy tvoří školní vzdělávací program, v nich pak ještě učitelé své roční plány. Škola si sama volí, zda se více zaměří na jazyky, sport… Koho si zve na přednášky, jak koncipuje (pokud vůbec má) tzv. projektové dny apod., to do značné míry udává zaměření ředitele, učitelů, ale vlastně i zřizovatele – tedy obce.
Když se první POKOS za ministra obrany Vondry podařilo dostat na MŠMT do rámcových vzdělávacích programů, neznamenalo to nic jiného, než že školy musely ve svých vlastních plánech aspoň trošku zabudovat informování žáků (tuším 6. až 9. tříd) o naší armádě. Zda se tak stane v hodinách občanské výchovy, tělocviku, dějepisu, případně ve vyhrazený „branný den“ (Den s armádou), školám nelze předepsat!
Je také třeba si říci, že většina škol je tím, co nazýváme civilní ochrana, pokryta zcela dostatečně. Dávno totiž má zažitu spolupráci s hasiči a zdravotními záchranáři. Na zmíněném bezpečnostním dni Prahy 15 jsem pozorovala, jak žáci postupují s jistou rutinou. Pokud děti navštěvují školu v obci, kde je o podobné bezpečnostní programy zájem, mají dávno nadrilováno – a to včetně základů branné výchovy.
Ministryně Šlechtová by se mnou nesouhlasila, však se nechala slyšet, že: „Máme průzkumy, že děti nevědí, jak se chovat, kdyby se něco stalo, dejme tomu, kdyby do školy přišel střelec. Nevědí, jestli zalézt pod stůl, nebo utíkat,“ (viz již odkazovaný článek iDnes).
Uf, tak to vskutku ne. Ale asi cítíte, že toto je mezní případ (takové hraní si na Ameriku), především však tematicky spadá pod resort vnitra, nikoli obrany. Není mi tedy moc jasné, proč jím Karla Šlechtová podpořila před novináři svůj záměr tvořit POKOS II. Vlastně při čtení většiny jejích souvisejících výroků nabývám dojmu, že nechápe správně ani POKOS, natož školy.
Prostor pro změny existuje: Důsledné naplnění stávajícího POKOS a koordinace s IZS
Hlavní důvody, proč se šest let stará koncepce dosud zcela nenaplnila, nalézám dva:
Zaprvé, už při její tvorbě bylo za klíčové označeno vzdělávání učitelů, aby byli schopni „brannou výchovu“ zařazovat do výuky. Toho času byla navázána spolupráce s Fakultou tělovýchovy a sportu UK, protože z podstaty i tradice „brannou výchovu“ učí tělocvikáři. Nesleduji to, ale věřím, že armáda již pět let nové adepty učitelství školí, jenže ruku na srdce – kdy a zda vůbec nastoupí do škol a nahradí ty současné? (Zas na druhou stranu bych starší kolegyně, mnohé na sklonku penze, nepodceňovala, protože ty ještě pamatují tu „pravou brannou výchovu“ se vzduchovkami a plynovými maskami.)
Aby učitelé s dětmi cokoli nacvičovali, potřebují to sami umět, mít k tomu kladný vztah (to lze budovat jen pozitivní zkušeností), především k tomu mít čas (a to při přeplněných vzdělávacích plánech, do kterých si své už nasadili kromě resortů obrany a vnitra patrně všechny další, takže je třeba zařazovat ekologickou výchovu, genderové otázky apod.) Právě proto je pro školy velkou pomocí, když se zorganizují bezpečnostní či branné dny, které personálně zajistí experti.
A zde se – zadruhé – nabízí námitka, že armáda nemůže být všude a vrhnout potřebné kapacity do přípravy žáků k obraně státu. Je to pravda?
Žákům k dosažení základních znalostí (i utvoření pozitivního povědomí) stačí absolvovat jeden „bezpečnostní den“ ročně. Což mohou všichni školou povinní z cca pěti spádových škol naráz – z mé zkušenosti by se býval za dopoledne na ploše s mnoha stanovišti vystřídal první i druhý stupeň. Odpoledne nechť naváže program pro širokou veřejnost, když už se na místo navezla veškerá technika a materiál (a ještě se mohou vrátit děti ze školních družin).
A teď si dovolím zkalkulovat, jak by se dala obsloužit celá republika:
- Kdyby se za dopoledne odbavilo praxí ověřených 5 škol, kterých je v ČR celkem cca 5000, zprůměrováno na jeden kraj je to 71 akcí „bezpečnostní den“.
- Protože na POKOS tohoto formátu stačí za MO/AČR poslat 8 osob různých specializací (2 u info stánku, 2 chemici, 2 zdravotníci, 2 u výstroje/výzbroje), takový tým by zvládl během školního roku 2 kraje (142 dní), tedy takových týmů by bylo třeba 7 pro celou republiku, to máme i se „štábem“ 60 osob. To v resortu obrany i přes jeho tristní počty není nepřekonatelná zátěž (skvěle by se uplatnili váleční veteráni, kteří již nemají zdravotní předpoklady pro službu v bojovém útvaru).
- Stejné počty by musela vyhradit policie (ta se může dělit s obecní/městkou policií) a hasiči (těm vypomohou ti dobrovolní), potažmo další složky, které by se chtěly zapojit (třeba pro celníky by stačil jeden stánek, 2 osoby). Problém by mohl nastat jen u ZZS, kde by taková tabulková místa preventistů musely financovat kraje, ale je jistě v pořádku, aby se na takovém programu spolupodílely.
- A pro paní ministryni – v několika učebnách mohou běžet nácviky obrany proti aktivnímu střelci, třeba by na ně policie vyhradila další personál.
Pokud by to stát myslel s přípravou svých občánků vážně a chtěl své cíle prosadit (což není totéž, jako něco dopsat do již přeplněných rámcových vzdělávacích programů pro školy), při součtu výdajů na odpovídající tabulková místa v ozbrojených silách, bezpečnostních sborech a ZZS, materiály pro děti (kvízy, pexesa apod. - počítám 100 Kč/žák) a náklady na prezentační stánky a dopravu, by toho dosáhl již za čtvrt miliardy ročně. Což vypadá jako hodně, ale nebude to tak daleko od výdajů, které má s danou agendou již dnes. Klíčová je koordinace, plánování. Pak bychom v tomto směru mohli být s převahou nejefektivnějším státem na světě (poměr cena/výkon).
Protože vyčleněné týmy by byly v terénu 142 dní v roce a stejné množství strávili přípravou, zbývalo by i po odečtení dovolené pár týdnů na návštěvy středních škol či letních týborů, školení pro učitele nebo širokou veřejnost. Tím by nemalé prostředky ušetřily samotné školy, které jsou v případě zájmu o proškolení (třeba před tím aktivním střelcem) odkázány na soukromé agentury.
Výše načrtnutý scénář by plnil přání státu, nepřetížil školy, jen by se muselo chtít. Pokud se resorty obrany a vnitra, kraje a obce (ty jsou ve vtahu ke školám důležitější než MŠMT), nedohodnou, tak to bude nadále vypadat všelijak. Někde budou děti připravené hodně, někde vůbec, někde budou učitelky nadávat, že obětují hodiny ve prospěch besed s policií, s vojáky, záchranáři, někde o ně ani nezavadí. Jak to funguje dnes, stojí v součtu spousty peněz a času, avšak bez patřičného efektu. Síla a efektivita tkví v jednotném postupu. A v ministryni, která se nejprve seznámí s fakty a zamyslí, než začne svolávat novináře a úkolovat podřízené psaním nových koncepcí.
