Krvavý Bagrám – vynikající dokument, který zazdila diskuse na ČT24
V pořadu 90´ ČT24 byl 2. ledna uveden v premiéře dokument Krvavý Bagrám, v němž se Karel Rožánek pokusil reflektovat smrt tří českých vojáků letos v létě během patroly v Afghánistánu skrze zpověď jejich kolegů a pozůstalých. Výsledný půlhodinový pořad je velice zdařilý, což bohužel nelze říci o diskusním pořadu 90´, do něhož byl zařazen. Armáda ústy generálky Šmerdové nedokázala vysvětlit, proč v Afghánistánu vůbec je, ani uvést na pravou míru zavádějící infografiky a klišé prezentovaná moderátorem pořadu. Po skvělém dokumentu tak následovalo tradiční mediální inferno. Bylo tu nutné? Kdy to někdo prolomí?
Věnujme nejprve několik vět vlastnímu dokumentu. Lze-li na něm něco kritizovat, pak patrně jen název – Krvavý Bagrám zní jak z titulků Blesku nebo béčkové akční hollywoodské produkce – jinak se ale redaktoru Karlu Rožánkovi a režiséru Davidu Slabému, podle všeho ve velice krátkém čase, podařilo pořídit a zcela plynule poskládat líčení několika vojáků, především pak ale maminky a bratra jednoho z padlých, to celé pokrýt docela málo záběry, avšak dobře zvolenými. Vzniknul tak dokument na jedné straně jednoduchý až strohý, reportážní, bez uměleckých ambicí, což jej právě činí důstojným a – pomineme-li několik opravdu silných momentů – i „dobře koukatelným“. Přiměje diváka soustředit se na lidi, informace i emoce, které sdílejí upřímně, nikoli pro kameru, ale pro redaktora. Zde je třeba připomenout, že Karel Rožánek se věnuje armádním tématům jistě už déle než dekádu, má potřebný vhled i vtah k vojákům.
A tak tedy nepřekvapilo, že velmi dobře reagoval také v diskusi, která po skončení dokumentu následovala. Bohužel, od toho ale ve studiu nebyl, logické by bylo, aby odpovídal na dotazy ohledně realizace dokumentu, místo toho ale několikrát zachraňoval situaci v pomyslné roli tiskového mluvčího armády, a sice za brigádní generálku Lenku Šmerdovou. Ta pro změnu bezmála dvacet let zodpovídá za nábor do armády, v minulých letech se po povýšení do generálské hodnosti jako první žena v AČR stala poradkyní náčelníka Generálního štábu a rovněž je předsedkyní výboru Vojenského fondu solidarity. Od důstojnice tohoto postavení by se tedy mělo očekávat, že se za vojáky dokáže postavit, případně vyvarovat prohlubování klišé, která vojáky poškozují.
Když moderátor upozornil na dotaz diváka ze sociálních sítích (autorkou byla podobnými výpady nechvalně profláknutá Gabriel Patricia Márquez), předjímající, že vojáci něco zanedbali, pročež dělníci porušující BOZP také nejsou oslavováni, ohradil se jasně právě až Rožánek. A to poté, kdy tento dotaz na obrazovce ve studiu zářil už nejméně minutu přímo do očí generálce Šmerdové. Jak se záhy ukázalo, patrně si oddechla, že na hloupost a cynismus dotazu upozornil Rožánek, když se pak sama ujala slova, víceméně se odkázala na svého předřečníka.
Horší to bylo o několik okamžiků později, kdy přišla na přetřes vůbec přínosnost české vojenské účasti v Afghánistánu. Argument „jsme vojáci a musíme plnit rozkazy“ se začal používat v posledních letech a je s podivem, že představitelům AČR ještě nikdo neřekl, jak strašně působí. Jakkoli je věcně správný, tak vojáky dehonestuje na bezduché stroje. Zvláště, pokud jedním dechem nedořeknou stranu „B“ tohoto argumentu, a sice že o vyslání armády do zahraničních operací rozhodují politici volení občany, proto armáda působí v misích v souladu s většinovým názorem. Přesně na toho „B“ generálka zapomněla. Za to zdůraznila, že každý divák má právo, aby si o Afghánistánu udělal svůj názor. Což bohužel vyznělo tak, že Lenka Šmerdová svůj názor nemá, nebo co hůř, smysl v afghánské misi žádný nevidí…
Diskusi na toto téma bohužel nepřidal ani kaplan 4. brigády kapitán Pavel Brichta, když na opakovaný dotaz moderátora sdělil, že pro vojáky je účast v misích příležitostí k výcviku. Opět, je to fakticky jeden z přínosů ostrých operací, ale vyřčený ve špatném kontextu vyznívá, jako bychom si se spojenci jezdili dělat z cizích zemí střelnice. Bohužel, v této části se paní generálka ještě sama přidala, aby potvrdila, že pro vojáky je mise vyvrcholením jejich kariéry. A pak ještě podotkla, že se tak děje za souhlasu vojáka…
U těchto argumentů se na chvíli zastavme. Těžko říci, s kterými vojáky si o tom kdy povídala paní generálka, ale dovolím si zakomponovat postřehy ze svých rozhovorů s vojáky. Ti se pro účast v misi rozhodují z mnoha hledisek, jistě i kariérního a finančního, ale nejen coby uspokojení vlastního ega, mnohdy zkrátka z úvahy, že odmítnutí účasti v misi by pro ně znamenalo stopku jakéhokoli kariérního postupu, plus neformální onálepkování za sraba. Nejeden voják na odmítnutí účasti v misi takto doplatil, jakkoli měl objektivní důvody, například nemoc v rodině, respektive opačně – nejeden voják raději na misi vyjel, ačkoli tím poškodil svou rodinu. Je tedy souhlas a „souhlas“.
Argument armády o ověření schopností a ostrém výcviku vojáků prostřednictvím mise lze pak rozklížit velice snadno – proč tedy armáda neprotočí na misích co nejvíce vojáků a spíše tam posílá „sehrané party“ pořád dokola a proč ty nejzkušenější veterány, kterým tento vrcholný ostrý výcvik zprostředkovala, už několikátým rokem na vrcholu jejich sil posílá do civilu? Samozřejmě odpovědi známe, v prvém případě jde o tu souhru a dobré vztahy, což jistě zvyšuje bezpečnost i morálku, jakkoli se pak některé útvary a v nich týmy dají označit za „privilegované“, v druhém případě o snahu snížit vnitřní dluh resortu obrany úsporou na výsluhách.
Zajímavé je, že přestože generálka Šmerdová nevysvětlila v pořadu nijak relevantně zahraniční mise, konkrétně význam té afghánské, hned v další promluvě zdůraznila, jak důležitá je pro vojáky podpora rodiny a kamarádů, tedy lidí, kteří „vědí, že tam nejsou zbytečně.“ Kaplan Brichta pak ještě dodal: „Oni vědí, proč tam jsou.“ Čímž byly chyby v dosavadních výrocích ad absurdum zviditelněny. Situaci následně zachránil až Karel Rožánek, který dokázal situaci v Afghánistánu popsat a vyjmenovat konkrétní příklady, proč zahraniční intervence v této zemi za oběti stojí. Udělal to srozumitelně, stručně, zasvěceně. Ale proč to zachraňuje redaktor zpravodajství? Je ostuda, že to i přes nesčetná mediální školení nedokáže říci nejvýše postavená žena AČR!
Pokračování pořadu už rozebírat nebudeme. Nebylo o moc lépe zvládnuté, ať už ze strany hostů, nebo ze strany redakce pořadu a moderátora. Objevily se infografiky o výších odškodného pro pozůstalé, o způsobech podpory válečných veteránů, to vše bez skutečného vhledu kohokoli z přítomných. Efekt na diváka tedy tradičně kontraproduktivní: „Máňo, podívej, co oni všichni mají, a ještě se tu na ně dělají sbírky!“ Zde už nezachránil situaci ani Karel Rožánek, který s uspokojením rozsah a kvalitu péče o české veterány přirovnal jedním dechem k americkému a ruskému(!) systému. Což je tedy na úrovni spatření zlatého prasátka – leda tak ve snu.
Ukončeme ale ohlédnutí za touto „televizní událostí“ konstruktivně. Vážení představitelé AČR, zapomeňte, že vám někdy někdo poradil ty tři „zlaté“ argumenty, z nichž obvykle umíte říct jen „A“ a ještě blbě. Zkuste se to přeučit třeba takto:
1) Armáda je zde od toho, aby hájila zájmy České republiky, z nichž nejdůležitějším je zajišťování bezpečí jejích občanů. Ať už se tak děje na našem území nebo v zahraničí.
2) Armáda je plně pod civilní, občanskou, kontrolou. To znamená, že o jejím nasazení doma i v zahraničí rozhodují volení zástupci občanů.
3) Nasazení v zahraničních misích je pro vojáky, ale také pro jejich blízké, velice náročné. Každodenní stres, odloučení, riziko a obrovskou zodpovědnost nelze vyvážit ani penězi, ani čímkoli jiným. Snad jen naším uznáním, vděkem a důvěrou.
4) V Afghánistánu (a obecně v jakékoli zemi na světě) žije mnoho obyčejných lidí, kteří chtějí žít bezpečně, chodit do práce a posílat děti do školy. Bohužel se tam za léta válek a chaosu stáhla také spousta extremistických skupin, drogových mafií a podobných zlořádů, mnohdy jiného než afghánského původu. Účast mezinárodních bezpečnostních složek tam již bezmála 18 let vytváří prostor pro růst mladé generace, která je motivována žít v míru a budovat prosperující stát. Současně se tím daří držet na uzdě ty, kterým před mezinárodním zásahem vyhovovalo tyranizovat místní obyvatele a cvičit se zde k útokům proti demokratickým státům. Proč na ně útočí? Protože největším nepřítelem tyrana je člověk vzdělaný a svobodný. Každý náš nebo spojenecký voják, kterým tam padl, nepadl za nic menšího, než za vítězství dobra nad zlem.
