Budou Evropu dobývat džihádisté nebo zde propukne intifáda?
Intifáda je muslimský výraz pro vzpouru, který se vžil především pro dvě velká povstání Palestinců proti Izraelcům v posledních třech dekádách. Nicméně tento způsob prosazování muslimských práv je pro EU rozhodně pravděpodobnější než to, čemu říkáme džihád a chápeme coby výbojnou islamizaci, nyní reprezentovanou Islámským státem. Níže se pokusíme vysvětlit proč…
Tažení islámského státu a jeho meze
Jakkoli rychlost nástupu a postupu IS v Sýrii a Iráku leckoho zaskočila, je třeba si uvědomit, že rozšiřování nového chalífátu se už řadu týdnů daří bránit. Patrně i pro tyto bojovníky platí, že lehké je území dobýt, ale těžké jej udržet. Správa obsazených oblastí je vyčerpává, personálně i finančně. Přičtěme k tomu, že ovládnout zhroucené státy je nesrovnatelně snazší než pokusit se o výboj proti státu dobře organizovanému – atakovat turecké hranice je sebevražedné, i kdyby nešlo o členskou zemi NATO.
Kromě Turecka se IS blíží k Saudské Arábii a Jordánsku. Prvně jmenovaná země se striktním výkladem islámu, tzv. wahhábismem, je sice trvale v podezření z financování kdejakých džihádistických bojůvek, Saudové nicméně podporu IS odmítají. Ropné království dokonce věnovalo sto miliónů dolarů protiteroristickému centru OSN a jeho čelní duchovní označil IS a Al-Kájdu za nepřítele islámu číslo 1. Co se týče Jordánska, trvale hostí 12000 amerických vojáků a očekává od nich obranu, do bojů proti IS se nicméně samo zapojit odmítlo. Islamisté se patrně pokusí rozvrátit království zevnitř, černé vlajky se objevily už v několika jordánských městech, s čímž si ale umí zatím poradit místní policie.
Expanze IS za hranice Sýrie a Iráku tedy není na pořadu dne. Na druhé straně se většina amerických bombardérů vzlétajících proti IS vrací, aniž by našla svůj cíl, a dosud nedošlo k pozemní intervenci. Zřejmě i proto, že okolní státy odmítají IS slovně, ochotny vytvořit koaliční vojsko však nejsou. Tak jsou bojovníci IS ušetřeni skutečně masových ztrát. Otázkou je, zda se můžeme utěšovat tím, že alespoň čas hraje proti nim. Z hlediska nákladů na udržení dobytých území jistě ano, na druhé straně do řad IS proudí další fanatici a jistě i výstroj a výzbroj. Dosud si ovšem vystačil převážně s ručními ruskými a americkými zbraněmi po syrské a irácké armádě, plus se zbraněmi made in China.
Mapa Sýrie, Iráku a IS (zdroj: PBS.TWIMG.COM)
Uzavřeme tedy tuto kapitolu, že nic se nejí tak horké… že nás Islámský stát sice šokuje svou mediálně propagovanou brutalitou, ale rozhodně není bezprostřední hrozbou pro Evropu, protože se nemůže probojovat mimo hranice Iráku a Sýrie. To nevylučuje teroristické akce na našem území, vyprovokované třeba zapojením našich armád do případné ofenzivy proti IS na jeho území. I proto jsou možná státníci tak zdrženliví. Za nebezpečnější považujeme ale muslimské radikály, kteří již na území EU jsou a za určitých možností by se mohli mobilizovat…
Potenciál intifády evropských muslimů
V minulosti jsme již byli svědky demolování francouzských předměstí rozvášněnými muslimy. Na druhé straně třeba v USA jsme viděli řadu afro-amerických rebelií. S podobnými příčinami a průběhem. Proč? Protože primárně v nich nejde o náboženský, nýbrž třídní boj. Nižší vrstvy jsou deprivované svým společenským postavením, nenaplněním evropského/amerického snu, ovšem mají také společnou víru/etnicitu, takže se snadněji mobilizují, a sice proti společenskému systému/státu, a to obvykle na základě nějakého incidentu proti jednotlivci, jenž si ovšem vykládají jako útok na celou skupinu/komunitu.
Byla by chyba plést si minulé i budoucí krátkodobé „sociální bouře“ s povstáním. Intifáda by mohla začít obdobně, ale vyznačovala by se dlouhodobostí, celostátním až celounijním rozsahem, kombinací nejen vandalství a rabování, ale také protestními pochody, bojkoty a stávkami, napadáním úřadů, policistů, drobnými teroristickými útoky apod. A především by artikulovala konkrétní politické a náboženské požadavky. Není vůbec od věci chápat tento druh povstání jako národně-osvobozenecký boj (ostatně o ten jde i v Palestině), řekněme v podobě dění 70. a 80. let v Severním Irsku (de facto druh občanské války).
Foto: Intifáda v evropských ulicích by mohla vypadat podobně jako v palestinských (zdroj: NOL.HU)
Něco takového můžeme směle očekávat. Proč? Jednak počet muslimů v EU v posledních letech rapidně rostl a tento trend pokračuje, kdežto míra jejich integrace úměrně jejich množství klesá. Optimisté tvrdí, že větve islámu jsou mnohdy tak rozličné, že by se muslimové nedokázali spojit. Jenže dost možná otupění hran jednotlivých verzí náboženství je právě jediným výsledkem evropské snahy o multi-kulti. Tam, kde je muslimů velké zastoupení, rostou přirozeně jejich nároky na „náboženskou svobodu.“ Bohužel islám je komplexní systém věrouky, práva, politiky a kultury. Nekompatibilní s naším systémem a jeho hodnotami. Proto je uznání hidžábu vlastně i akceptací šaríi.
Kolik je v EU muslimů?
Každý čtvrtý je muslimem v britském Lutonu a Birminghamu, také v Amsterodamu, Rotterdamu či Bruselu (ostatně zde mezi 7 nejpopulárnějších chlapeckých jmen roku 2008 patřila Mohamed, Adam, Rayan, Ayoub, Mehdi, Amine a Hamza). A víc než každý třetí uctívá Alláha v Marseille.(1) Celkově je ve Francii muslimem už každý desátý její obyvatel, což v absolutních číslech činí přes šest miliónů „Francouzů“.(2) V celé Evropské unii jich nyní žije přes devatenáct miliónů a toto číslo roste. Jednak kvůli imigrantům, dále kvůli vyšší porodnosti muslimských žen (2,2 dítěte na jednu) oproti nemuslimským (1,5), ale také kvůli konvertitům k islámu – jen v Británii se k tomuto náboženství přimkne 6000 osob ročně.(3)
Spouštěčem intifády v EU může být, jak bylo zmíněno výše, nějaké policejní příkoří na jakémkoli muslimovi, v kombinaci třeba s vyhrocením situace v některé z problematických zemí severoafrického pobřeží či Blízkého východu, dále s opatřeními omezujícími „náboženskou svobodu“ jako zákazy šátků a halal porážek. Musíme si i připustit, že začínáme muslimy vnímat jako nepřátele, což jim nemůže být příjemné, naopak to může vrhnout do náručí radikálů i ty dosud umírněné a integrované. A ano, pak už stačí jako poslední předpoklad, že se do čela povstání postaví radikální, avšak inteligentní a charismatičtí vůdci, jejichž aplikaci svatých textů proti Evropanům podpoří neméně radikální kazatelé.
Foto: Toto je pár let starý záběr z francouzských ulic (zdroj: FRONTPAGEMAG.COM)
Náboženství bude jednotícím prvkem. A různé větve islámu pomůže překlenout jiný jednotící prvek, a sice ten sociální v kombinaci s historickým vědomím. Sunita, Šíita, Salafista, to bude fuk – všichni v sobě mají zakořeněno, že severoatlantická civilizace vyrostla do své prosperity díky porobení jejich národů a vysávání jejich území, že jejich bratři dodnes trpí v důsledku nesmyslného rozparcelování světa kolonisty (ostatně to mají vůči Anglii a Francii pravdu – proto jsou k nim tyto země tak shovívavé, z pocitu viny). A když si nyní přišli něco z té prosperity sami užít, je jim to odříkáno, zůstávají občany druhé kategorie. Těmi by nebyli, pokud by nastolili islám, porobili si jinověrce. Chtějí nám to nandat. Kruh se uzavírá.
Nebezpečný mix, rozjetý vlak…
Zatímco tažení Islámského státu vyvolává u většiny světových muslimů spíše odpor (otázkou je, kolik z nich to jen deklaruje, ale vnitřně s radikály sympatizuje), tak totéž tažení u většiny „křesťanů“ vzbuzuje odpor vůči muslimům obecně (také to neříkají nahlas). Absurdní politická korektnost působí jako poklice papiňáku, lpění evropských politiků na multi-kulti se rozchází s praxí. I kdyby Evropa chtěla, není už schopna zajistit imigrantům hladký vstup do střední třídy, natož při přetrvávající ekonomické krizi (i proto přímořské státy žádají po suchozemských, aby od nich část příchozích převzaly). Stabilita a prosperita muslimských zemí je v přímé úměře s tou naší. Při současné konstelaci přehrada nevyhnutelně přeteče nebo rovnou praskne.
Nabízí se úvaha, zda se tedy muslimům v EU ještě více nevěnovat. Ale jak? Povolit jim, aby ve svých čtvrtích uplatňovali právo šaría, je zcestné (Británie už tak daleko ale je). Aby třeba dostávali lepší práci a vyšší dávky na úkor původního obyvatelstva? Nejen nepřípustné, ale ani na to nemáme. Tedy je zde varianta nechat tomu volný průběh. Ten je z výše popsaných důvodů ovšem zákonitý... A nakonec je zde varianta ukázat jim, kdo je tady pánem. O ní sice víme, že v první vlně vyvolá odpor. Ale musíme být důslední, rázní a vytrvat. Proč asi policii v USA všichni tak respektují? Protože měří všem stejným metrem, a to velice přísně (viz tento článek), konzistentně a kontinuálně.
Milí muslimové, žijte zde s námi. Podle našich hodnot a pravidel. Pokud je přijmete, můžete se zde cítit doma. Pokud ne, jste zde hosty. A to znamená, že vás můžeme kdykoli vyhostit, čemuž může předcházet i zbavení občanství. … Ostatně, Rubikon jsme už přešli, když se začalo otevřeně hovořit o tom, jak nepustit zpět ty evropské občany, kteří odešli bojovat v řadách Islámského státu. Pokud u toho politici zůstanou, je už jen krůček k tomu, umět se zbavit všech nepřizpůsobivých muslimů. Jistě, vznikne tím mimo náš kontinent početná armáda radikálů. Tam se při troše štěstí rozhádají a pomlátí mezi sebou. Pokud by nám vyhlásili válku, máme na to, aby naše bombardéry našly cíl, ne že ne.
Foto: Hlavně nepouštět do EU držitele těchto pasů (zdroj: DAILYMAIL.CO.UK)
Epilog
Ostatně je to střet civilizací. Vždy to tak bylo – ve válkách o svatá místa, při obsazení částí Evropy muslimy, při kolonizaci Afriky a Asie křesťany… Jsme si v tom kvit, snad jen s tím rozdílem, že Ježíš byl podle všeho opravdu slušný člověk, humanista, kdežto Muhammed blázen, narcista, sadista a bandita. Proto jsme se my dopracovali k lidským právům a prosperitě (podle Maxe Webera protestanti pro svět stvořili kapitalismus), kdežto muslimové se dopracovali k potlačování lidských práv a nuzotě - s výjimkou těch, kdo byli dostatečně poevropštěni, v druhém případě shodou náhod pásli ovce nad zásobami ropy.
Foto: Jak to cítí muslimové - Evropa je rakovina - islám je léčba (zdroj: SUPPORTISRAEL.US)
Nakonec je ale vlastně úplně jedno, kdo je „lepší“. Jde o to, jak chceme žít. Pokud má náš blahobyt pokračovat, tak je to jasné: Buď my, nebo oni. Oni by za podmínky akceptace našeho systému mohli žít s námi. My s nimi ale v jejich systému nemůžeme. A tady čas hraje proti nám, protože zatím na nás ještě nemají, ale za dvacet třicet let už to může být střet s rozměrem fatální světové války, boj o holé přežití, bez špetky humanity, aniž bychom si mohli vybírat.
(1) http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_cities_in_the_European_Union_by_Muslim_population