Film Boj vám položí velmi ožehavou otázku. Jsou lidské životy stejně cenné?
Nebylo mnoho příležitostí vidět tento vynikající film o dánských vojácích v Afghánistánu loni v kině, momentálně už je ale ke stažení a rozhodně si na něj vyšetřete čas. Řeší jednu z nejzákladnějších otázek – cenu lidského života. V tomto článku se jí pokusíme věnovat víc než samotnému filmu, bez obalu a politické korektnosti…
Boj jako trojboj
Hned v úvod si řekněme, že Boj je po stránce filmového řemesla bezchybný. Sic se skromným rozpočtem snímku z malé evropské země, prezentuje nasazení vojáků v misi ISAF naprosto věrně, lépe než lecjaký americký biják. Jde vlastně o komorní drama, místy až dokumentární. Po celou dobu si říkáte, že přesně takhle se to může stát. Herci nepřehrávají, naopak působí velice přirozeně, kamera je mírně neklidná, ale opět přirozeně, tempo je pozvolnější, ale přesně tak akorát, abyste stíhali vnímat, vcítit se.
Zadruhé, Boj ukazuje nejen realitu patrol v misi ISAF, ale také to, co doma prožívají rodiny vojáků. Co si všichni dokážeme domyslet, ale sami od sebe bychom se tím netrápili. Že odloučení přináší nejen psychické strádání nasazeným vojákům, ale také jejich manželkám a dětem. A kdyby šlo jen o stýskání, jenže scéna, v níž taková manželka musí nechat nejmladší dítě samotné v autě, aby to starší a zlobivé (zlobí v reakci na stres z nepřítomnosti otce) dotáhla až do dveří školní budovy, působí zlověstně jako v hororu… (přesně kvůli takovým „maličkostem“ jsem jako předsedkyně Spolku VLČÍ MÁKY začala realizovat projekt www.armywoman.cz).
No a zatřetí, Boj ve své druhé půlce přechází v soudní drama. Hlavní hrdina je obviněn, že při snaze zachránit zraněného kolegu a zabránit dalším ztrátám, navedl leteckou podporu na objekt, v němž se kromě Talibanců nacházely i civilní osoby, což si dostatečně neověřil. Jeho manželka a spolu s ní i divák uvažují tak, že nikomu a ničemu nepomůže zničení jeho vojenské kariéry i prostého života, když půjde na čtyři roky sedět, takže ona a děti budou samy nadále. Navíc, zcela jednoznačně tím zachránil své spolubojovníky. Na druhou stranu, umřely jiné děti…
Náš morální boj
Hodně lidí se mě ptá, jak jsem se dostala k založení Spolku VLČÍ MÁKY. Obvykle jako první odpovím, že jsem pracovala na Ministerstvu obrany. Jenže tam pracuje x tisíc lidí a někdy to vypadá, že někteří naopak věnují svůj čas házení klacků pod nohy právě veteránům. Pravdou je, že mě změnila až návštěva našich jednotek v Afghánistánu. Člověk vidí, jak tam vojáci žijí, pracují, myslí a cítí, sám se přeladí na jejich vlnu.
V jedné konkrétní záležitosti to pro mě bylo ale velice těžké: Základna FOB Shank byla vyhlášená tím, že do ní padaly rakety. V létě i několikrát za den, já tam byla přesně před čtyřmi roky, byla ještě zima, tak jsem raketový útok zažila jen jeden. Sirény zařvaly „incoming“, prásk sebou na zem, pak sprintem do krytu, čekání, nahlásit se na velitelství (že žiju) a zpátky do jídelny na večeři. Po oné proceduře jsem slyšela, jak startují Black Hawky a naivně se zeptala nejbližšího vojáka, zda ty zmr** teď vybombardují. Vysvětlil mi, že nikoli, protože Talibanci rakety odpálili z „ulice“ nedaleké vesnice a pak zaběhli do kalátu (tamní statek), kde mohou být i civilisté.
No a?! Proč bychom neměli vymlátit i civilisty, kteří Talibance ukrývají? Časem jsem v tomto směru vychladla a ušetření „civilistů“ racionálně akceptovala, až film Boj pro mě znovu otevřel tuhle kruciální otázku. Po letech, kdy je člověk moudřejší, ale také znalejší dalšího vývoje (v Afghánistánu, ale i v Evropě)…
Problém hlavního hrdiny filmu Boj, vynikajícího velitele oné dánské jednotky, spočívá v tom, že než navedl leteckou podporu na cíl, z něhož podle všeho přicházela střelba, neměl tzv. PID. Podle zásady Principle of Distinction jde o Positive Identification. Prostě si musíte být zcela jistí, že právě z toho objektu přichází střelba, a proto jde o vojenský cíl. Velmi zjednodušeně, protože nejsem expert na válečné právo.
Klíčová otázka zní – a film k ní podvědomě diváka vede – zda životy vojáků na jedné straně a civilistů více či méně ochotně kooperujících s Talibanem mají stejnou hodnotu. Podle západní právní mašinérie ano, ale mě zajímá více morálka a lidská přirozenost.
I docela obyčejný člověk se může dostat do situace, kdy bude muset zvažovat hodnotu lidských životů druhých. Představte si, že se ocitnete u hromadné autonehody. Nemůžete poskytovat první pomoc všem naráz, musíte si vybrat. Záchranář na to má postup (komu lze pomoci a jak rychle se mu pomoci musí dostat), laik může dát přednost dítěti, resp. mladému člověku před starým, svému příbuznému, třeba i podle sympatií. Asi se shodneme, že je to lidské, a proto správné. Stejně tak je třeba připustit, že existují situace, za nichž nelze ani přes vynaloženou snahu a znalost postupů objektivně rozhodnout (například záchranář provádějících třídění raněných nemá u sebe rentgen a sono, aby viděl, zda vnitřně krvácí, výsledek triáže nemusí být objektivně správný).
Napadá mě i jiný případ – velitele hasičského zásahu snad nikdo nebude soudit, že z hroutícího se objektu stáhl své muže, ačkoli ještě nevyprostili všechny civilní osoby uvnitř, ovšem ani za to, že pevnost konstrukce neodhadl a ta hasiče usmrtila (stalo se nedávno). Zaplať bůh, že rozebírat takové situace ještě žádného státního zástupce nenapadlo. Na druhou stranu, nedávno byl souzen policista, který střílel na vůz nebezpečně řízený feťákem, přičemž usmrtil spolujezdkyni, o jejíž přítomnosti ve vozu nevěděl (ale podle žalobce do něj měl nahlédnout a také získat takové PID). Výsledek? Kromě toho, že to dotyčnému asi na tři roky silně zkomplikovalo život, tak policisté obecně se pak logicky bojí efektivně zasahovat.
Proto bychom měli odmítnout právní požadavek, aby velitel nechal zraněného vojáka vykrvácet a zranění dalších nadále riskoval, dokud se stoprocentně neujistí (pokud by to vůbec do padnutí celé jednotky stihl), že leteckou podporu nepřivolává na objekt, v němž jsou také civilisté. A i pokud bychom připustili, že by hrdina filmu Boj mohl/měl postupovat jinak, je k něčemu dobré rozšířit onu tragédii afghánské rodiny ještě o tragédii rodiny dánské? To by byla spravedlnost? Dobro? Mohli by pak po takovém precedentu vojáci vůbec efektivně plnit své úkoly?
Skutečnost, že jsou právní systémy vyspělých zemí dnes orientovány tímto způsobem, je příčinou nejen řady životů zkažených soudní mašinérií, ale především důvodem, proč se pořád hovoří o asymetrických konfliktech, které tudíž nemůžeme vyhrát. Ty konflikty jsou asymetrické právě proto, že nejsme ochotni používat stejně efektivní prostředky jako nepřítel. Kvůli tomu se tyto konflikty táhnou řadu let bez viditelného zlepšení situace. Během těchto let rostou nejen naše vojenské ztráty, ale umírá obrovské množství civilistů – nikoli rukou spojenců, ale právě islamistů, jejich nástražných výbušných zařízení atd.
Válka USA a Japonska, pokud by toto nekapitulovalo po svržení atomových bomb, by si vyžádala více obětí, než těch v Hirošimě a Nagasaki. Tehdy si to vyspělé státy ještě uměly spočítat, dnes se hraje na humanismus. V tomto duchu nakonec „humanitární bombardování“ není protimluv, ale poměrně výstižný termín pro efektivní vojenských zásah, který sice jednorázově způsobí vedlejší civilní ztráty, ovšem válku dokáže rychleji ukončit. A co cena těch nevinných lidských životů? Řeka bych, že byli ve špatnou dobu na špatném místě. To se někdy stává a neznamená to, že za to někdo může a měl by jít do vězení.
Ať se nám to líbí nebo ne, svět není plánovatelný a racionální, pokud existují jen špatné možnosti, je třeba volit menší zlo. A každé takové rozhodnutí je pak třeba respektovat, protože není špatných rozhodnutí. Špatné je pouze nekonat.
(Mimochodem, nedávno vyšlo najevo, že Merkelová měla plán na uzavření hranic, vojáci Bundeswehru už byli připravení, ale pak se zalekla, co by tomu řekla média, a tak raději nechala dál proudit migranty a mezi nimi tisíce islamistů dál nekontrolovaně do Evropy. Tohle je nemorální nekonání, za tohle zodpovídá, zodpovídá i za ty, kdo byli islamisty zavražděni. Ale to nikoho zažalovat ani nenapadne, naše společnost je morálně a právně zcela vychýlená.)
