Historie a vývoj Aktivní zálohy (0/3): Tradice dobrovolnosti a brannosti od II. světové války do konce století
Na prahu propukající II. světové války, mnozí aktivní vojáci i vojáci v záloze utíkali z okupované země do zahraničí, kde očekávali vytvoření nové čs. zahraniční armády po vzoru čs. legií z I. světové války. Vstupovali dobrovolně do zahraničních armád, kde vytvářeli i čs. jednotky, zejména tehdy v Polsku a Francii.
Foto: Příslušníci 11. čs. praporu - Východního, Tobruk 1941
Tehdy vzniklý Československý národní výbor v Paříži, představující jedno z tehdejších zahraničních center čs. odboje, vyhlásil již v polovině listopadu 1939 mobilizační rozkaz, vyzývající všechny bývalé čs. občany, nacházející se tou dobou v zahraničí (mimo čerstvých emigrantů tedy také zahraniční české a slovenské usedlíky), ke službě v zahraniční čs. armádě s cílem boje za osvobození Československa.
V letech 1939-1945 se čs. dobrovolníci účastnili bojů nejen v řadách čs. zahraniční armády v Polsku, Francii, Anglii, na Středním Východě a SSSR, ale i v řadách spojeneckých armád (např. v jednotkách tzv. Svobodných Francouzů, v armádě USA, na Dálném východě v řadách britských jednotek, částečně i v sovětské armádě a jinde).
Mimo bývalých aktivních vojáků prvorepublikové čs. armády to byli také právě „záložáci", kteří se v bojích II. sv. války osvědčili. Byl to jistě především důsledek společenské výchovy První republiky a zároveň organizovaného výcviku těchto záloh v rámci tehdejší armády. Po skončení II. sv. války jich většina, pokud se nerozhodli zůstat dále v čs. armádě, byla opět demobilizována do zálohy a vrátila se do civilního života.
Foto: Čs. parašutisté při výcviku na Skotské vysočině, Velká Británie 1942
Po skončení II. světové války platila v letech 1945-1949 v Československu všeobecná branná povinnost opět na základě předválečného branného zákona. Po komunistickém převzetí moci v únoru 1948 se změnila v rámci následné reformy i celá doktrína na armádu sovětského typu. To postupně zničilo ve společnosti vztah k vojenské službě a to na několik generací.
V roce 1949 byl potom schválen komunistickým režimem nový branný zákon č. 92. Povinná základní vojenská služba byla stanovena na 2 roky. Po jejím absolvování byl voják přeřazen do povinné zálohy, ve které byl veden až do důchodového věku. Z této zálohy mohl být v případě potřeby armády, např. v případě ozbrojeného konfliktu, povolán do aktivní služby. Nároky na zkrácení zákl. vojenské služby měli studenti VŠ (měli možnost první rok služby absolvovat během vysokoškolského studia na vojenských katedrách) a živitelé rodin.
Foto: 1. čs. sam. prapor po bitvě u Sokolova, Veseloje 1943
V době vlády komunistického režimu 1948-1989 došlo k absolutní změně ve vnímání zákl. vojenské služby širokými vrstvami obyvatelstva. Z pociťované občanské povinnosti se stala nucená povinnost, ze které se množství branců snažilo vyvázat získáním tzv. modré knížky. Svým průběhem zákl. vojenská služba, také nízkou úrovní některých vojáků z povolání většinou od služby vlasti odrazovala. Negativní dojem v nemalé části společnosti přetrval často bohužel dodnes.
Po listopadu 1989 a návratu k demokracii muselo nutně kromě dekomunizace armády, jak personální tak i její doktríny a tradic, dojít i k úpravě branného zákona. Novela branného zákona z roku 1990 následně v odpovědi na tlaky společnosti zkrátila základní vojenskou službu (ZVS) na 1,5 roku. Pro ty brance, kteří odmítli ZVS, vznikla i možnost tzv. civilní služby. Možnosti získání tzv. modré knížky při zjištění zdravotní nezpůsobilosti před lékařskou komisí, či prokázání jiných důvodů, např. náboženských, odmítavých postojů ke zbraním, byly množstvím branců však dále využívány.
Přesto počet odváděných branců byl tehdy pro armádu stále dostačující. Následná novela branného zákona z roku 1991 prodloužila maximální věkovou hranici pro věci odkladů ZVS na 25 let, z původních 22 (u studentů VŠ z 28 let na 30 let). Zkracovala zároveň o měsíc cvičení pro vojáky v záloze. Další novela branného zákona z roku 1993, po rozpadu Československa a vzniku současné České republiky, zkracovala ZVS na 1 rok. Alternativní civilní službu pro odvedence, kteří odmítli ZVS, stanovila na 1,5 roku. Tento stav trval celá 90. léta 20. století.
Po absolvování ZVS však již pro nedostatek financí a nevyjasněnou budoucnost systému tvorby záloh, nebyli nově vycvičení vojáci v záloze na vojenská cvičení většinou povoláváni. Na jaře 2003 předložil tehdejší ministr obrany Tvrdík návrh úplného zrušení ZVS, což byla odpověď jak na politické tlaky části veřejnosti, tak i na tehdejší potřeby AČR. V listopadu 2003 vláda schválila novou reformu, jejíž součástí bylo i zrušení ZVS ke 31. 12. 2004 a plná profesionalizace AČR. Navrhovaný nový branný zákon byl schválen a v prosinci 2004 odešli do zálohy poslední vojáci ZVS. To však již existovaly od 1. 1. 2004 jednotky Aktivních záloh dobrovolných.
Autor je dlouholetým příslušníkem Aktivní zálohy
Hlavní použité prameny:
- Archiv autora
- Ministerstvo obrany České republiky. Ministerstvo obrany : <www.army.cz>.
- VLČEK, Bohuslav. Aktivní záloha ozbrojených sil České republiky. Vojenské rozhledy. 2007, roč. 2007, č. 4, s. 67-73.
- ZEMAN, Jan, MAREK, Vladimír. Vojenské základní službě v Česku odzvonilo. Areport. 2004 č. 25-26, s. 13
