Jak jsem byl vojákem a proč už nejsem
Být vojákem není profese. Voják je poslání. I když klišé pro mnoho čtenářů, pro ty tisíce vojáků životní pravda. I já jsem se stal vojákem. Už je to dlouho, skoro před patnácti lety...
Foto: Být vojákem není profese. Voják je poslání.
Nebylo to prvoplánové. Nejdříve jsem si chtěl odsloužit základní vojenskou službu a až potom se angažovat profesionálně. Jenže armádní byrokracie tomu chtěla jinak. Povolávací rozkaz byl zrušen a odložen z důvodů mně neznámých v té době. Až později jsem se dozvěděl, že jsme byli něco jako „povolávací záloha". I řekl jsem si, že tedy už připraven, navštívím rekrutační středisko.
A zde jsem zažil obvyklé a známé „když ptáčka lapají". Měl jsem relativně jasno v tom, ve kterém oboru chci v AČR působit, a to mi bylo také výsostně slíbeno. Začala tedy náborová mašinerie. Zdravotní testy a vyšetření, k tomu i fyzické testy a příprava. A vzhledem k tomu, že v tu dobu nešlo vše najednou, tak jsem celým procesem stihl projít a dokončit jej za rok. Pak už nic nebránilo nástupu na náhradní vojenskou službu a věděl jsem, že tento rok už prázdniny mít nebudu. Příhody a průběh celé náhradní služby i dalšího výcviku a jejich popis by vydal na mnoho stránek a tím teď nechci nijak zatěžovat tento text. Co však bylo důležité, zmínit musím. Povedlo se mi dostat na místo, které jsem požadoval. První vlaštovka slibů od rekrutů se prolétla nad hlavou a sklidila úspěch. Na novém místě jsem byl pln očekávání jak průběhu další služby, tak změn, které se měly konat v rámci zákona o vojácích z povolání.
Jako nováček jsem přijímal zkušenosti, rady i rozkazy. Někdy s povděkem, jindy s mírnými rozpaky. Nebyl jsem a nikdy nebudu prototyp vojáka ve speciálních útvarech typu Prostějova, Chrudimi a dalších velmi bojových a aktivních složek. K těmto mám respekt a jediná pozice, která by mne snad zaujala, byl odstřelovač (paradoxně mi byla nabídnuta tato pozice před odchodem, kdy jsem ji měl zastávat na misi a poté i v budoucnu). Co mne však velmi zklamalo a bylo i jedním z důvodů odchodu, bylo personální fungování armády. Za dobu mého bezmála desetiletého působení jsem z důvodů rušení útvarů čtyřikrát měnil působiště, a pokud si dobře pamatuji, tak více než šestkrát místo a hodnost (hodnost vesměs směrem dolů).
Opravdu není dobré se kurzy a školeními připravovat na výkon tabulkového místa a pak jej muset opustit a učit se další s mizivou vidinou delšího působení na něm. Jedním z bodů, v kterých pro mne armáda měla při nástupu význam, byl výkon jasné pozice a neustálé zdokonalování v ní. Tudíž určitý kariérní postup. Některým se to povedlo, dalším ne. Také jsem mnohokrát narazil, protože povinnosti vojáka byly vyžadovány velmi striktně, kdežto povinnosti velitelů, potažmo AČR jako celku, vymáhány do důsledků zdaleka nejsou. A opravdu nejsem z těch, co by drželi hubu a krok. Velitelé a ani vedení jako takové si neuvědomovalo, že nejsme vojáci na baterky, ani na písknutí. I když budu brát své povolání jako poslání, tak vše má své meze a pravidla. Úmyslné poškozování vojáků jejich veliteli v nárocích, nesystematický přístup ve výběru pro tabulková místa, který spočíval v kamarádíčkování, opravdu není tím, co bych od armády očekával.
Chápal jsem, že na počátku prvních pěti let nového století se na velení a řízení mohou podílet ještě „struktury", co zažily trochu „jinou" armádu. Očekával jsem však, že právě proto se nabírají a vzdělávají vojáci noví, kteří tyto „manýry" nemají a mít nebudou.
O to více mne potom vyděsilo, když velitelé praporčíci i „zlatí", kteří sotva ukončili školu, měli být v praxi užiteční. Je mi líto, ale nebyli. Každý si musel projít křtem v té dané jednotce i odbornosti. Než k tomu však došlo, vyvolalo to mnoho nesvárů a odchodů dlouholetých odborníků. Neberu to jako hodnocení celku. Každý útvar je specifický, včetně vojáků v něm. Já a mnoho mých kolegů jsme asi měli tu smůlu, že jsme se snažili na „špatných" místech. A po tolika změnách funkcí i hodností jsem začal přemýšlet, má-li to ještě cenu. Přibližně polovina kolegů, kteří se mnou nastupovali, byla už v „civilu", té další se dařilo zůstávat v AČR. Ať už v tom sehrálo roli znechucení, rozčilení nad sliby, které se neustále neplnily, rozhodl jsem se odejít.
A i když jsem nebyl žádný elitní, výborně vycvičený voják, spíše průměr, tak žádost o zkrácení závazku nebyla úspěšná. Čekal jsem ještě dlouhé měsíce, než se náš útvar rušil, místa v něm také a já měl možnost jít do „civilu". S odstupem let vidím, že jsem duší i myšlením stále voják. I po letech si pamatuji drily, technická data a postupy a jsem za to rád.
V současné době, kdy se reforma zákona konečně uskutečnila a zdá se, že k lepšímu, bych ani nebyl proti návratu zpět. S naivitou lepších zítřků, která by se třeba vyplnila. Návrat však není možný, jelikož můj stav už by neprošel náročným zdravotním výběrem. Na jednu stranu je mi to i líto. Na druhou fandím a uznávám ty, jenž v činné službě stále jsou.
A doufám, že po mnoha letech se bude armáda stávat uznávanou složkou státu, kde nejsou jen žoldáci, jak si mnoho lidí myslí. Armáda jako taková je nedílnou součástí republiky a pokud se občané naší vlasti domnívají, že není potřeba, tak nechci vidět to překvapení, až potřeba bude. Umí pomáhat a pomáhá i v dobách míru. Na zahraničních misích vojáci plní náročné úkoly i proto, abychom my mohli v poklidu žít. A do vyčerpání budu argumentovat každému, kdo má názor opačný. A i když už nejsem aktivní součástí této složky, tak duchem i myslí jím stále budu.
