Jak zabránit radikalizaci slušných normálních lidí? Aneb chvilka hejtování a svobody slova.
Můj přítel už přes rok opakuje něco ve smyslu „nepoznávám se, strašně se radikalizuji“. Ne, není muslim. Ani volič extrémní pravice či levice. Ale úzce to souvisí s muslimy i politickými populisty. Však víte. Ale jak mu (nám všem) pomoci? Protože budeme-li se tu ještě chvíli frustrovat, tudíž radikalizovat, stane se to, co s papiňákem, kterému ucpete ventil.
Především, radikalizujeme se my všichni. Někdo více, někdo méně. Někdo to řeší podlehnutím příslibům jednoduchých (tedy špatných a utopických) řešení, někdo sebeovládáním (autocenzurou, přetvářkou), jiný sebereflexí (o to více je frustrovaný, protože ke všem těm vnějším vlivům ještě sám ze sebe). Dost možná všichni kombinujeme v různém poměru všechny výše uvedené reakce.
Každý psycholog by na to doporučil: Pusťte to ze sebe. S dovolením začnu:
- Nesnáším Babiše a nesnáším lidi, kteří ho pořád chtějí volit.
- Nesnáším nejméně tucet dalších vrcholových politiků tohoto státu.
- Nesnáším desítky evropských politiků.
- Nesnáším všechny ty lidi, kteří je volí.
- Nesnáším taky lidi, kterým je to úplně jedno.
- Nesnáším lidi, kteří říkají, že tomu nerozumí, a tak volit nepůjdou, místo aby si o tom teda něco načetli (ovšem z relevantních zdrojů) a chvíli si namáhali mozek.
- Nesnáším lidi, kteří situace využívají, nechávají se zaměstnat státem, aby v roli kontrolorů buzerovali nás ostatní a prodávali své volební hlasy za zvyšování svých platů.
- Nesnáším lidi, kteří dělají totéž, ovšem jako příjemci sociálních dávek za plození dětí a odmítání docházení do jakéhokoli zaměstnání.
- Nesnáším ostatní národy, protože jsou taky plné takových lidí.
- Teprve za těmi všemi nesnáším všechny ekonomické imigranty, kteří si sem jdou taky pro sociální dávky, nebo tento už tak dost zdevastovaný systém dorazit svojí kulturou, která již učinila neobyvatelnými jejich vlastní země.
- Nesnáším dobrotrusy, kteří je v tom aktivně podporují a vynakládají nezměrné úsilí i prostředky, aby lidé jako já měli co nejméně prostoru veřejně deklarovat svoji frustraci a cokoli s tím podělaným stavem dělat.
- Nesnáším všechny zlé lidi, kteří škodí těm dobrým – sem samozřejmě kromě výše jmenovaných spadají teroristi, ale i docela obyčejní zloději, podvodníci, dokonce i pavlačové drbny a kariérní sociopati, prostě všichni, kteří místo aby si hleděli svého, tyjí na úkor ostatních.
Přiznávám, že mám občas chuť…
- Plivnout jim do ksichtu.
- Sebrat jim volební právo.
- Vyhodit je ze zaměstnání.
- Přeprogramovat je.
- Zavřít je do gulagu.
- Spáchat na ně atentát.
- Hodit na ně atomovku.
- Nechat je semlít na padrť božími mlýny.
Protože se na realizaci ničeho z toho nezmohu, tak:
- Jsem jízlivá, ironická a sarkastická.
- Trávím spoustu času psaním článků, kterými to dávám najevo.
- Jsem frustrovaná, nasraná, a tudíž protivná i na ty, které mám ráda.
- Ničím si nervy, žaludek, játra, plíce a srdce, jak u toho kouřím, piju a vře ve mně krev.
- Jsem nevyspalá, protože z toho každodenního rozčilení nejde usnout.
- Budím se pak ještě více popuzená.
Ale také to tím více kompenzuji skutky, které mají smysl a výsledky:
- Pomáhám vojenským veteránům (www.spolekvlcimaky.cz).
- Pomáhám jiným lidem v nouzi (třeba www.pravonalecbu.cz).
- Pracuji za málo peněz pro firmu, jejíž produkty pomáhají zachraňovat životy (www.robodrone.com).
- Podporuji další takové firmy a projekty (např. www.body-id.com).
- Starám se o psa z útulku.
- Starám se v rámci možností o své nejbližší.
- Občas vyplodím článek, který třeba někomu zlepší náladu a uleví.
- Bůh.
- Humor.
- Kultura.
- Neustále vzdělávání se.
- Interakce s lidmi, kteří jsou jako já.
- Dokonce i konfrontace s lidmi, kteří jsou mým pravým opakem.
- Rodina (která to ovšem moc nechápe).
- Můj muž (teda přítel, který mi po deseti letech bez sňatku už začal říkat manželka, ale já mám pocit, že je spíš mé druhé já).
K tomu mi dopomáhá:
Tak, teď je řada na vás. Možná, když to ze sebe všichni dostaneme, zabrání to třeba další světové válce, nebo aspoň vašemu osobnímu zhroucení. Všichni můžeme nakonec být tak nějak sluníčkoví - ač frustrovaní radikálové, na chvíli se usmívat a zabývat se tím, co nám dělá radost.
