KZP AZ pohledem ženy – 5. týden
V rámci šestitýdenního kurzu základní přípravy AZ, který právě probíhá ve Vyškově, vám přinášíme osobní zkušenosti jedné z účastnic kurzu. Předchozí týdny KZP AZ pohledem ženy můžete shlédnout zde a zde.
Říkali nám, že tento týden bude fičák, opět nelhali. Někteří z nás ztratili přehled, který je den a vůbec nám to nevadilo :D Důležité bylo, že všechno směřovalo ke čtvrtku a větu „Ať už je čtvrtek", jsem později slyšela často.
Prosím Vás. Ti, kdo máte tendence psát „prudce inteligentní, chvástací a nejapné poznámky" k článkům.... Toto není kurz Komando ani výběrko k 601.skss, a ruku na srdce – zvládli byste ho???
Nebýt vaků na zmije, fyzicky se to dalo zvládnout. To nepohodlí a bolavá ramena a záda udělá svoje a k tomu se přičítá únava s předchozích dnů – čas na regeneraci zde fakt není :D Ale – je to o hlavě. A to na komplexáku poznal každý z nás. Závratně rychlé střídání emocí – od smíchu při vtipech najednou přijde situace, kdy ztěžknou nohy, něco se nepovede, přijde instruktor, krapet Vás stresne a to, co byste v civilu brali normálně a mávli nad tím rukou, Vám zní v uších ještě hodnou chvíli. Ale naštěstí se jede a jede a musíte fungovat. Jasný. S armádou skutečnou to zatím furt nemá srovnání, no každý někdy začíná.
A my začali s ochrannými maskami a padesátosmou – nácvik pohybu družstev v zastavěné oblasti, okořeněném dýmovnicemi, sem tam to bouchlo někde poblíž a nějaký plamen jsme zažili taky. Smekám před vedoucími družstev a těmi, co šli jako poslední. Byla jsem cca čtvrtá od konce a nebyla si jistá sama sebou, do té doby, než jsem vylezla z první „díry" a pak už jsem si to užívala a škoda, že nebyl čas sjet si to znovu. Chtěla bych zjistit, jaký to je, vést parťáky do neznáma. Dýmovnice některým z nás popálily krky, přece jen i pod zvednutý límec se dostane ledacos :D A pod rukavice taky. Když mě pak při přesunu sem tam praštila větev, řezalo to fest. Ale to vnímáte jen moment a o vteřinu později už myslíte na něco jiného. Zatímco jedno družstvo řádilo v kouři a ohýncích, zbytek trávil čas v kruhové obraně a tvořil na obličejích umělecká díla. A zvládli jsme i nějaké to jídlo. A tady byl čas přemýšlet v leže za báglem, při sledování okolí. Asi dvacet let jsem nežmoulala v puse trávu, tak jsem to dělala teď a hele, ono to má zvláštní efekt. První jsem se smála, že "Eastwood hadra", a co kdyby mě někdo viděl... a když jsem si šeptem zpívala moje oblíbené Iron Maiden, zjistila jsem, že to pomáhá jednak udržet pozornost a nějaká únava je pryč (na chvilku).
Pak jsme se začali přesunovat k prvnímu bodu, kde jsme měli plnit úkol... teď mám okno a přemýšlím, co to bylo... oni Vám to kluci stejně už napsali v článcích :D Prostě jsme se přesunovali a sunuli a mezitím plnili to, co jsme měli. Jasný, že mi v hlavě zůstaly ty momenty, kde jsem musela překonat sama sebe. To zní, jako laciná a vtipná fráze, na výcviku záložáků – jenže. Teď to na sebe napráším a nestydím se za to. Jsem téměř neplavec. A teprve nedávno jsem překonala strach z vody.
Foto: Lezení po laně
Takže, když instruktor začal skákat po laně, na kterém jsem se sunula přes rybníček, nebylo mi dobře po těle a když jsem se měla zavěsit na ten „zázrak" a sjet po laně na druhej břeh, tak to už jsem instruktora ujistila, že to je dobrý, že chce vytáhnout mobil z kalhot, a případně mě zachránit :D A to je další věc, která mě čeká po výcviku – plavat a plavat. Píšu to proto, že z lecčeho měli obavy i jiní. A to, že Vás je víc na stejný lodi a prostě se to udělat musí, Vás neskutečně změní a žene dopředu.
Ještě se vrátím k nedělnímu večeru, kdy kolegyňka na pokoji potvrdila mé tušení, že se chystá kulišárna. A tak jsme si narvaly do kapes, co šlo. Šla jsem jak sněhulák :D V sáčcích zagumičkované termo, ponožky a prádlo, paracord, na hrudi mapu s příslušenstvím, sušený maso, proteinové tyčinky, sůl, pepř, vše, co jsem si říkala, že bude třeba, až nám seberou bágly a my si budeme muset stavět přístřešky. A vyplatilo se :D Asi po hodině, co jsme ulehli a někteří usnuli, jsme dostali povel a přesunovali jsme se pro bágly, které se válely cca 3 km od našich úúúžasných chatrčí :D A to byla romantika! Jasná obloha, velkej vůz provokativně
zářil, no měsíc, ten taky :D Ani nebylo třeba čelovek. Zpátky se šlo hůř, hádejte proč. No zase ty proklatý bágly. Ale, nesli jsme si spacáky a ono se ochladilo a někteří jsme nachlazení, tak se šlo hned veseleji :D O komplexáku by se dalo psát a psát... Třeba, jak je důležitý táhnout za jeden provaz – například při brodění. Ženský, neřešit, že jdete do kalhotek a podprdy, abyste si pak oblékly zase suchý maskáče... Dokonce jsme zvažovaly jít naostro. Kluci to tak udělali. Věřte, že není čas, se vzájemně prohlížet, ale srandu jsme si dělali a nasmáli se moc. Moment, kdy se parta tmelila. A ona se nám i nebezpečně trhala. A teď jsem za to vděčná.
Výborná zkušenost. Opravdu jsme se spoléhali všichni na VD, který je šikovný a hodně ví. Jenže nám ho zranili a další úsek jsme ho nesli na nosítkách a nesměl komunikovat, bo byl v bezvědomí.
Foto: Ošetření zraněného
A udělali jsme osudovou chybu, která nás stála hodně sil psychických i fyzických. Zdrhali jsme na úplně opačnou stranu. Po jedné poznámce instruktora už jsem věděla, že je zle, jenže kluci mě neslyšeli, když jsem volala "stát" a tak jsme si zaběhli. Hned nastala výměna názorů, později padaly i nepublikovatelná slova. A úsek právě k rybníku, kde jsme překonávali „vzdušmo" vodní hladinu, na ten nerada vzpomínám. Kluci do družstva nafasovali nás čtyři holky z čety a to byla nevýhoda při transportu zraněného. Střídalo se jich míň, respektive, jen odpočívali po cestě a nestřídali se... Atmoška se měnila až při cestě dál při návratu do kasáren. Instruktor volal na bránu, ať nám počkají o 15 minut dýl, ať nemusíme mít další 3 km navrch. Teď už za to, že frajeři na bráně na nás hodili bobek, děkuju :D
Dařilo se nám jít rychleji, byla sranda, kluci zpívali „slušné písně" a k závěru jsme dokonce běželi, někteří fakt z posledních sil, abychom tu bránu stihli. Největší bojovnice, se zraněným kotníkem to rozpumpovala tak, že nás táhla psychicky. Když ona zdrhala jak o život, nikdo nedokázal neběžet taky. Na místě jsme byli dřív a brána zavřená. Ne, nebudu tu psát, ta slova :D Zbytek cesty jsme si užívali ve tvaru a spokojení sami se sebou. Máme čistou dvacku (20km) a dali jsme to. A od druhé brány kasáren přes areál jsme pochodovali téměř ukázkově, za což jsme byli i pochváleni kolemjdoucím jedním z velitelů a o to víc nás to těšilo a bylo nám jedno, že nakonec jsme poslední. Máme totiž tu nejcennější zkušenost z výcviku. Každý se musí zapojit, všichni musí umět všechno, když jeden vypadne, musí fungovat druhý. A sakra dobře si to budeme pamatovat.
Jinak se to už neslo směrem k pořadovce - přípravě na přísahu, a to i při závěrečných střelbách. Kde se většina z nás zlepšila na mazlících - 58 a BRENu. Ale ta mrcha zákeřná – pistole vz.82, ta šla jen některým.
Poprvé jsme měli na hlavě barety při pořadovce a to byla taky legrace, bo jsme vypadali různě a instruktoři nám to taky patřičně sdělovali, to nešlo se nesmát. Dokonce jsem úspěšně ukázala moje umění se složit na zem při omdlévání :D Nechápu to doteď, hořčík, cukr, všechno jsem si vzala a najednou tma. A za půl minuty cajk. Snad se nepostaráme o vzrůšo na přísaze, checkovaly jme plac s kolegyňkou a zjistili, že jestli bude svítit slunce, tak nám přímo do očí a celou dobu :D
No a čtvrtek zkoušky. Testy, topografie, ochranná maska – na povel PLYN, manipulace se zbraněmi, atd. atd. U praktických nás dost pohořelo, ale koukala jsem na tabulku, všechno při prkotinách, které se zvládnou přes víkend doučit. Jsem si jistá, že splní nakonec všichni a přísahat budeme ve stejném počtu, jako jsme slavili.
Nebudu to tu rozebírat podrobněji :D Ale! Nejlepší večírek mýho života, veliká euforie, nechápu, kde jsme vzali síly na takovou pařbu na parketu a dokonce na rychlý přesun mezi šantány :D Já, hvězda na podpatcích, jsem se vrátila do mládí a přes Vyškov zdrhala bosa :D
Kolegyňka, luxusně vyřešila problém s kabelkou. Naházela věci do kabely od ochranné masky a šla opravdu stylově :D
Instruktoři a El Kápo byli famózní a individuelní rozhovory v průběhu večírku stály za to. Rozebíralo se, co kdo jak dělal, kde jsou rezervy atd. Mě osobně dostalo, že mi nevěřili, že to dám a pak pochvala, že všechny ženský, co byly v rotě, jsme to daly. Jenže, to není jen díky nám samotným. Ale i díky klukům z jednotky, byli úžasní, pomáhali, když bylo potřeba, kecy typu -no jo, ženská- jsem registrovala jen jako fórky. Pak nám řekli i proč. Že nejsme žádný fifleny, ale parťačky, atd. No a instruktoři, i když dávali kiris, tak podrželi moc. Třeba jen vtipy, nebo dotazem, jestli je vše ok.
Kluci nás dostali. Složili píseň. Tedy text na již danou melodii, kde se věnovali každému instruktorovi zvlášť. A viděla jsem, že někteří byli docela překvapení a dojatí, no a my taky. V euforii se jely hromadně kliky, provolávala naše bojová hesla. Pokud jsme nebyli parta, teď jsme určitě a myslím, že být tu další týdny, ten výcvik by byl úplně jinej. I výsledky. A kluci! Za nás, za holky – HOŠI, DĚKUJEME!
Pevně věřím, že se nerozprchneme úplně všichni v tom smyslu, že bychom o sobě už neslyšeli. Začínáme plánovat jednu akci, která by se mohla stát takovou malou tradicí. Ale o tom tu psát nebudu. Bo to je a bude naše :D
Ten poslední týden už jen pořadovka, strážní služba atd. Ale všichni jsme rozhodnutí si to řádňácky užít. A některým se vůbec nechce z Vyškova pryč. Možná kroutíte hlavou. Ale i tady platí věta – Kdo nezažil, nepochopí.
Tak nashledanou příští týden, po přísaze, loučení, které bude se slzama, to už je jasný. Děkujeme za to, že jste nám drželi pěsti a i za slova podpory, které jsme měli možnost si přečíst.
