KZP AZ pohledem ženy – 6. týden "Jděte do toho, stojí to za to“
V rámci šestitýdenního kurzu základní přípravy AZ, který právě probíhá ve Vyškově, vám přinášíme osobní zkušenosti jedné z účastnic kurzu. Předchozí týdny KZP AZ pohledem ženy můžete shlédnout zde a zde.
Foto: Slečna H a její buddy
Naposledy Vás zdravím a přiznám se, dnes to bude těžké psaní.
Poslední týden začal „ranní rozcvičkou" ve formě závěrečného fyzického přezkoušení. Jak už psali kluci, někteří se zlepšili, jiní ne a někteří na tom byli víceméně stejně jako na začátku výcviku. Patřila jsem k těm, co se mírně zlepšili. S těžkýma nohama, co jsme měli, s obavami, jestli to dáme, ale s o to větší podporou kolektivu, což při prvním přezkoušení nebylo. Atmosféra byly úplně jiná. Chvilkami jak na atletických závodech, komorně se fandilo :D A asi i proto většina nás splnila.
Ve volných chvílích se jela pořadová příprava na přísahu se vzácnou návštěvou a strážní služba, protože nás čekal poslední den venku, kde jsme měli získané znalosti aplikovat v praxi.
Jistěže nám v hlavě zůstaly informace o hlídání objektů, o provedení osobní prohlídky příchozího, střežení základen atd. atd.
Nicméně... Nafasovali jsme více nábojů, a krom střežení jsme, rozdělení na družstva, tak jak jsme byli na komplexáku, vyšli na patrolu, v šachovnici, zaslechli střelbu a od pátrače info, že někde před námi je zraněný voják spřátelené armády (zjednodušeně řečeno) a máme ho najít, poskytnout mu CUF a TFC – ošetření pod palbou a taktické polní ošetření, přivolat MEDEVAC a zraněného na nosítkách dopravit na místo vyzvednutí. Asi to má jiný název – profíci prominou. Kruhovka se vším, bylo to takové kostrbaté, ale už bylo vidět, že jsme sehranější, než na komplexáku.
Také jsme se naučili, jak pečlivě prohledávat automobily a civilní osoby, které dojdou buď na bránu základny, nebo jiné střežené místo. Ne vždy to byli lidé bez zlých úmyslů, došlo i na prohlídky u zdi se snahou o vysmeknutí se, veliká legrace. Užívali jsme si to a instruktoři, když nás viděli, tak jistě taky. Někteří už to nevydrželi a smáli se nahlas :D Po obědě, když už jsem začínala pomalu mluvit italsky, bo opět byly těstoviny, nás čekala taktika – drily – šachovnice, zástup, loupání při nástřelech a stahování oponou. S plnými bříšky – úžasná věc :D Ale nás všechny taktika baví a tak jsme si to užívali.
Téměř neviditelný instruktor nás v zastavěné oblasti nastřeloval z dvanácté a třetí. A my se stahovali oponou a loupali a loupali a loupali až do kruhové obrany mimo „dostřel". A opět bylo vidět zlepšení- drily jsou potřeba.
Pak jsme se přenesli na bránu vojenské základny v Afghánistánu a autentičnost navodili i úžasní instruktoři a velení svými vyšperkovanými ohozy s tamními „folklórními prvky" –burky, haleny atd...S tou burkou je to fakt zajímavé :D Dokonce se nám povedlo ji jedné Afghánce při prohlídce sundat. Při další návštěvě nám to oplatila a odpálila se :D Pak se mi stalo, že se mnou Afghánec, pozvaný na základnu, nechtěl komunikovat, bo jsem žena – rovna ovci. Což mě pěkně vytočilo, no ale musela jsem zavolat chlapa. Simulovali nám to, co se tam prostě děje a může stát a hodně nám to dalo.
No a pak to začalo, hlavní hřeb dne.... Teda ještě ne, ještě večeře, po které již hovořím italsky plynně, opět těstoviny! :D
Během odběru stravy mě a kolegyňku instruoval jeden z velících, že máme zmizet na korbu lanďáku a budeme nastřelovat dvě brány základen. A tak jsme provedly. Dámy a pánové, strhly se dvě „hustý přestřelky"! Připadala jsem si jako zamlada, když jsme si hráli na vojáky, akorát teď to byl teda o moc vyšší level – se zajišťováním zbraní, správným přebíjením,
postupy, atd. Čadily jsme fest, ale vedly i úspornou palbu, což se nedalo říct o opětované palbě směrem ze základen.
Jednu jsme fakt překvapili a kolega to začal pálit od pasu padesátosmou, jak Arnold v Komandu. těším se, až uvidím video :D No musel na nás být interesantní pohled :D A jak jsme dočadili, před nástupem všichni „oči navrch hlavy" , vysmátí po „fajtu" sdělovali jsme si dojmy atd. a zpátky na Tatrách se pěla hymna naší čety a bylo to úžasný a někteří byli dojatí, bo jsme mysleli na blížící se konec výcviku. Pak jsme ještě museli pečlivě vyčistit padesátosmy, ten den si to teda zasloužily :D A u toho se už začalo debatit o pondělní besedě se zástupci z různých útvarů z celé republiky, někteří vážně zvažují, že půjdou k bojovým útvarům. Prostě každý, na co se cítí.
Ve středu jsme vraceli zapůjčené, ale hlavně, měli jsme generálku na přísahu a přijel nás navštívit náčelník Generálního štábu Armády České republiky, krátce nás pozdravil, popovídal si s námi, proběhlo fotografování, ale hlavně, předání ocenění těm, kteří splnili bez chybičky.
Také nám zde vznikl Mariňácký klub a asi dva dny jsme od jisté části neslyšeli nic jiného, než „Pane, ano Pane!" :D A to už začali instruktoři zavírat dveře od kanceláří... Dopoledne pro zájemce instruktoři připravili zpestření ve formě ukázky toho, jak mariňáci makají, taková sestava disciplín, které je třeba splnit v co nejkratším čase. Plazení, lezení po čtyřech, odtahování zraněného pod palbou, nesení na zádech, kliky, běh s bedýnkami od munice s pískem, sedy lehy a závěrečný sprint do cíle. Nářez. A fandilo se. A čtyři holky to daly taky a byly perfektní.
No a večer jsme si dali všichni pizzu, popovídali s instruktory, předali malé pozornosti na památku a opět si zazpívali :D
Věděla jsem, že stejně neusnu, a tak jsem si vzala dvě hodiny hlídku u zbraní. Nesmějte se, ale ta chodba na našem baráku, ta mi bude chybět. A nejen mě. Na té hlídce jsem si říkala, že je to zvláštní. Vždycky jsem tu barvu na zdi a podlahu viděla na fotkách kluků, co tam právě byli a ještě před půlrokem jsem si nebyla vůbec jistá, jestli na ní budu čistit zbraně já :D a teď je to pryč a uteklo to moc rychle.
No a přišlo ráno a veliké strojení a příprava na přísahu na naší milované chodbě. Leštění bot, instalování baretů a ovšemže – focení. Zde nezklamal Mariňácký klub – fotky jsou velice akční, ovšem z jasných důvodů uloženy v soukromém archívu naší čety :D
A šlo se přísahat. Chvilku se čekalo na příjezd pana ministra a tak se ladily poslední detaily, jako jestli ohrnout rukávy nebo ne. Jako rota jsme to odmítli, připadalo nám to nehodno aktu a nedůstojné, přísahat s vykasanými rukávy, i když na nás Slunce svítilo jako vzteklé. Bojový prapor nesli instruktoři naší roty a bylo to perfektní. U státní hymny jsem neuposlechla rozkaz z generální zkoušky. Dobrovolně se přiznávám. Nekoukala jsem na znak nad hlavami velení, ale oči mi sjely k naší vlajce. Prostě to tak mám. A vím, že všichni, co jsme tam stáli.
Chtěla bych poděkovat touto cestou velení, instruktorům, borkyním a borcům z roty, ale hlavně mému buddymu, „která" byla famózní a neuvěřitelně nám to šlapalo :)
Bylo mi, a stále je ctí!
A už připravuju trasu našeho prvního společného vojenského pochodu a moc se na to těším.
Až se potkáme, popovídáme, co nového, jak jsme na sobě dál zamakali a kam se posunuli, co s náma udělal život a co my s ním.
Toto bylo nejhezčí léto mýho života a má to tak většina z nás. Kdo nezažil, nepochopí. A kdo chce pochopit, i to je důvod, proč se do toho dát.
Jděte do toho, stojí to za to a příště zase budeme držet pěsti my Vám!
