Lumír Němec: Hlavní problém je nekompetentnost ministrů obrany
Veterán speciální jednotky a mnoha misí, spoluzakladatel SOG Defence a Thor Tactical, vzpomíná na své začátky, ztrátu přítele v boji, přechod do civilu i letní angažmá v záchraně afghánských tlumočníků. S optimismem vyhlíží, že by ministerstvu obrany mohl konečně šéfovat někdo, kdo problematice armády rozumí. A představuje svůj nový projekt akreditovaných rekvalifikačních kurzů pro veterány.
Jako malý jste chtěl být voják, policajt, nebo ještě něco úplně jiného? Jak se pak reálně odvíjela Vaše kariéra?
K armádě a obecně k ozbrojeným složkám jsem měl vztah už od dětství. Asi nejvíce mě ovlivnil můj táta, který byl na základní vojenské službě u výsadkářů v Holešově. Velmi často mi o tom vyprávěl, vzpomínal na své první seskoky, překážkovou dráhu a na kamarády. Udělal mi parašutistu z padákové látky, kterého jsme pouštěli jako draka. A aniž by si uvědomoval nebo cíleně chtěl, výrazně mě ovlivnil. A kdyby byla jiná doba, určitě bych do armády nastoupil rovnou.
Bohužel když jsem uvažoval o své další životní cestě, po ukončení ZDŠ, psal se rok 1979. V té době být příslušníkem armády, znamenalo být „železnou pěstí“ komunistické strany. A v tom byl problém. Já komunisty bytostně nesnáším a představa, že jim budu sloužit, byla neslučitelná s mým životem. Takže sny o armádě a ozbrojených sborech šly do pozadí a já se stal strojvedoucím. Ovšem po roce 1989 se situace změnila a já mohl jít tam, kam mě srdce táhlo.
O ukončení Vaší vojenské kariéry, respektive zániku celé jednotky SOG, se napsalo mnohé, k tomu tématu jste sám hodně publikoval. Pokud tyto řádky čte mladší čtenář, co byste pro něj vypíchl jako, řekněme, ponaučení či historické memento?
Zrušení SOGu dodnes vnímám jako obrovský podraz a nespravedlnost vůči lidem, kteří nasazovali a i položili život za Českou Republiku. Bohužel se stalo. Zrušení jednotky bylo důsledkem mocenských a politických tlaků v armádě. Rozhodlo se o nás bez nás na základě politické objednávky. Nejen, že připravili o práci téměř stovku lidí, ale oknem vyletěly stovky milionů za výcvik a vybavení jednotky. Víc se k tomu již nechci vyjadřovat. Já jsem to přijal, ale nikdy jsem neodpustil a neodpustím těm, kteří se na tom podíleli. A jaké ponaučení? „Počítejte s tím, že vaše budoucnost se může změnit během okamžiku“.
Jaké zahraniční mise jste absolvoval? V Afghánistánu zemřeli nebo byli těžce zraněni Vaši kolegové. Jak se dá s takovými událostmi vyrovnat, pokud vůbec?
Já osobně jsem působil v Iráku, Kosovu, dvakrát v Afghánistánu a jako soukromá osoba v Sýrii, kde jsem cvičil kurdskou speciální jednotku HAT v boji proti Islámskému státu. Těžké zranění nebo smrt vašeho kamaráda je velmi těžká věc a vyrovnat se s tím trvá dlouho. Na druhou stranu, každý, kdo vykonává tuto profesi, s tím rizikem musí počítat. Každý to má v sobě, ví, že to může přijít, ale věří, že jemu se to vyhne. Takže pokud se to stane, přijmete to a jedete dál. Je to život.
V souvislosti s úmrtím v misi na mě velmi silně zapůsobilo to, když jsem musel tuto tragickou událost oznámit rodinným příslušníkům. Nikdy nezapomenu, jak se mi Milanova (pozn. poručík i.m. M. Štěrba, +2008) žena zhroutila do náruče, vedle stál jeho roční syn a já věděl, že už nikdy neuvidí tátu. Tehdy jsem si uvědomil, jak je to těžké pro rodiny vojáků v zahraničních misích, a že jejich podpora byla a je nedoceněna.
Podílel jste se na nedávné záchraně afghánských tlumočníků. Jaká byla vaše role? V čem hodnotíte českou evakuační operaci kladně a v čem záporně?
K pomoci tlumočníků jsem se dostal úplně náhodou. Na jaře jsem byl napřímo osloven našimi dvěma tlumočníky, kteří mě požádali o pomoc. Sledovali zhoršující se situaci v Afghánistánu a měli obavu o svou budoucnost. Stěžovali si, že naše úřady s nimi nekomunikují a přes slibovanou pomoc se neděje nic. Začal jsem se o to víc zajímat, zjistil jsem, že program, který byl spuštěn v roce 2012, zastavil v roce 2017 tehdejší ministr vnitra Chovanec a od té doby se nic nedělo. Obrátil jsem se na pomoc k politikům, ale jediný politik, který byl ochotný se mnou o této věci mluvit, byla paní Jana Černochová, která i několikrát interpelovala ministra vnitra Hamáčka, bohužel bez žádné reakce. Oslovil jsem tedy Spolek Vlčí máky, který se o tlumočníky také zajímal a měl mnohem více informací i zkušeností. Dohodli jsme se, že jediná cesta je kauzu medializovat a pokusit se vyvinout tlak na politickou reprezentaci, aby těmto lidem pomohla.
Co se týká o samotné evakuace a činnosti armády, tak ta fungovala skvěle. Problém byl hlavně v tom, že neustálé odkládání přijmutí rozhodnutí politickou reprezentací způsobilo to, že se vše muselo šít horkou jehlou na poslední chvíli, což vojákům jejich činnost rozhodně neulehčilo.
V otázce osudu či determinace versus svobodná vůle se přikláníte spíš k…?
Obojí. Věřím tomu, že váš život je svým způsobem dán, ale vy během života přicházíte na křižovatky, kdy se musíte rozhodnout, kterým směrem půjdete dál. A toto vaše rozhodnutí ovlivní váš další život. Uvedu malý příklad. Až do svých 15 let jsem byl spíš takový mamánek, který sice jezdil ven s pionýrem, ale jinak jsem se držel doma a o nic se nezajímal. V 15ti mě zaujal náborový leták na karate a já se rozhodnul to zkusit. Dodnes vidím, jak jsem stál asi hodinu před tělocvičnou, sledoval karatisty uvnitř a sbíral odvahu se jít přihlásit. Několikrát jsem odcházel a opět se vracel. Tloukla se ve mně touha to zkusit s obavou, že to nezvládnu. Nakonec jsem se přihlásil, a jsem si jistý, že to byl jeden z těch zlomových okamžiků v mém životě. Karate významně ovlivnilo mou další životní dráhu.
Po odchodu do civilu jste zůstal v oboru a založil Thor Tactical. Pro koho je nabídka kurzů určena? Zasáhla také tento obor pandemie Covidu-19?
Společnost byla založena bývalými příslušníky SOG již v roce 2010. Popudem k jejímu vzniku bylo hlavně to, že pokud ukončíte kariéru v armádě po dvaceti letech, tak vaše cena na trhu práce je mizivá. Je to celkem pochopitelné. Pokud v nové firmě nabídnete to, že umíte střílet, skákat s padákem nebo řídit tank, tak pro civilní sektor nejste úplné terno. Takže jsme se rozhodli, že zkusíme dělat, co umíme, a budeme předávat zkušenosti. Původně jsme se zaměřovali pouze na ozbrojené sbory a bezpečností agentury. Postupně jsme začali nabízet i kurzy pro civilní sektor, zkrátka pro všechny, kdo mají zájem o střelbu, sebeobranu, přežití a mnoho dalších aktivit.
Dalším oborem naší činnosti je bezpečnostní poradenství a různé školení, hlavně v souvislosti s ochrannou měkkých cílů. Původně jsme působili pouze v ČR, ale postupem času jsme se dostali i do zahraničí. Saudská Arábie, Irák, Omán, Sýrie... Covid nás ovlivnil. Museli jsme významně omezit naše zahraniční aktivity a lockdowny zastavily činnost i doma. Ale jsem rád, že naši klienti byli trpěliví a opět se k nám vrátili.
Vaším nejnovějším projektem je Thor Academy? Jak se to liší od dosavadních aktivit?
Z vlastní zkušenosti vím, jaký je problém začlenit se zpět do civilního života. Jednou z myšlenek Thor Academy je právě usnadnit návrat vojákům, ale i dalším příslušníkům ozbrojených sborů do civilního života. Chceme postupně nabízet různé rekvalifikační kurzy, které těmto lidem, kteří velmi často ztratili kontakt s původní profesí, usnadní jejich začlenění do společnosti. Jedná se o akreditované rekvalifikační kurzy, které jsou plně hrazeny úřadem práce, a myslím, že i toto může hrát roli.
Mimochodem, název Thor má spojitost se severskou mytologií. Jak jste si to jméno vybral?
Naše společnost se původně jmenoval SOG Defence a bylo nás víc společníků. Začátky podnikání byly velmi těžké a někteří kluci si našli i jiný job a společnost opustili. Vzhledem k tomu, že SOG v názvu byl odkazem na jednotku, ale my jsme nechtěli, aby v budoucnu měl někdo výhodu v tom, že jeho společnost má v názvu SOG, dohodli jsme se, že název SOG nebude používat nikdo. A já jsem založil novou společnost s jiným názvem.
Jak hodnotíte současnou povolební situaci, vidíte v ní nějaký potenciál pro rozvoj oboru bezpečnosti, ozbrojených sil nebo třeba péče o válečné veterány?
Jedním z problémů armády v posledních letech byla nekompetentnost ministrů obrany. Argumenty typu, že ministr je především manager, jsou podle mého názoru liché a u MO to platí dvojnásob. Ministr obrany musí být člověk, který zná armádu, zná její problémy a specifika, a pouze tak je schopen tento resort kvalifikovaně řídit. A co si budeme povídat, pan Stropnický nebo pan Metnar to nebyli. Takže k povolební situaci hledím s nadějí, že do křesla šéfa tohoto resortu bude dosazen někdo, kdo o armádě něco ví. Z těch jmen, o kterých se mluví v pozadí, se mi nejvíce líbí paní Jana Černochová. Nejenom, že o armádě něco ví, ale je ochotna i jednat, což jsem si v posledních několika letech sám ověřil, když jsem s ní řešil problémy vojáků. Takže věřím, že na stůl přijdou i resocializační programy pro vojáky a pomoc vysloužilcům.
Do Knihovny Martina Marcina jste věnoval jednu ze svých oblíbených knih. Doporučil byste našim čtenářům nějaké další tituly, které Vás osobně inspirují nebo Vám poskytly užitečné profesní informace?
Obecně rád čtu knihy s válečnou tématikou, ale nejenom je. V poslední době jsem více zaměřen na e-knihy, které v tabletu nosím. Jedna z mých nejoblíbenějších je „Jak jsem vyhrál válku“, ale v souvislosti s politickým vývojem v Evropě bych rozhodně doporučil dvě knihy od George Orwella „Farma zvířat“ a „1984“. Ty knihy jsou prostě nadčasové.
Děkuji za rozhovor.
FOTO: archiv L. Němce
