Měli bychom se ozvat proti nové genocidě Kurdů. Turci to vážně přehánějí!
Karl May sice napsal „Divokým Kurdistánem“, ale ten jako národní stát i přes původní sliby velmocí po rozpadu Osmanské říše nevznikl. Je územím mezi Tureckem, Irákem, Íránem a Sýrií. Prakticky v epicentru největšího konfliktu současnosti. Kurdům tak nezbývá, než bojovat – Jirásek by řekl „proti všem“…
Kurdů není málo: v Turecku až 15 milionů, v Íránu 7, v Iráku 5 a v Sýrii asi milión a půl. Další milióny žijí v sousedních státech i v emigraci po celém světě. To jsou dost velké počty, aby byli Kurdové respektováni jako významná menšina, ale po většinu novodobých dějin, patrně ze strachu z jejich množství a výrazné národní identity a soudržnosti, jsou naopak drženi zkrátka, ba utlačováni. Nejdále to dotáhl Saddám Husajn, když jich 5000 zmasakroval a dalších 10000 zasáhl chemickými zbraněmi.
Kurdové vyznávají sice islám, ale ve výrazně jiné podobě než „jejich“ státy. Také mají ve svých řadách křesťanské Asyřany. Hlavní jednotící ideou pro ně tak není náboženství, nýbrž nekončící boj za vlastní stát. O ten se především v Turecku pokouší od sklonku 70. let PKK, zařazená kvůli tomu na seznam teroristických organizací. V Sýrii ji posléze následovala PYD, resp. její ozbrojená složka YPG. Hlásí se ke stejným odkazům, některými je také považována za teroristickou organizaci, například Francie ji ale podporuje.
Vzhledem k tomu, že historicky mají Kurdové na vlastní stát legitimní nárok, a že je většinové společnosti diskriminují a terorizují, je vhodnější chápat PKK a YPG jako národně osvobozenecké organizace, které zkrátka bojují dostupnými prostředky a metodami, ani ne tak teroristickými, jako spíše partyzánskými. Důvod, proč se nesetkávají s větším pochopením a podporou, je jednoznačně v členství Turecka v NATO (člověk by tam přitom radši viděl právě Kurdy).
K určitému prolomení bariér mezi evropskými státy (dosud spíše skrytě sympatizujícími s Kurdy) došlo až v souvislosti s vyhlášením chalífátu – v boji proti Islámskému státu se Kurdům ze všech zapojených daří nejvíce (viz mapka). Na jedné straně Kurdům v zájmu přežití nic jiného ani nezbývá, současně vidí šanci vysloužit si konečně vysněný stát, nu a k tomuto jejich zápalu významně přispívají dodávky výzbroje a výstroje, třeba i z České republiky.
Už to začínalo vypadat velice nadějně, tím spíše si to ale Turecko nenechalo líbit. Když se v létě konečně přidalo k bombardování IS, ve skutečnosti začalo odstřelovat pozice Kurdů. Není divu, že PKK přestala respektovat příměří z roku 2013. To ale Turecko chtělo - jako záminku, aby podniklo masivní ofenzívu. Nasadilo deset tisíc vojáků a jen během prosince pobilo 200 členů PKK. Desítky až stovky Kurdů byly zavražděny Turky také v září a říjnu. A to klidně i bombardováním jak na vlastním území, tak v syrském a iráckém příhraničí. Vzhledem k provedení není překvapením, že Turci zmasakrovali nemálo nevinných civilistů, včetně dětí.
Skutečnost je ale možná daleko otřesnější. Turecký diktátor (nazývejme věci pravými jmény) Erdogan se již řadu let netají svými mocenskými a ekonomickými ambicemi v celé oblasti. Z některých jeho starších výroků se zdá, že pomohl rozpoutat občanskou válku v Sýrii, aby se zbavil Asada: „Do tří hodin jsme v Damašku“. Když to tak snadno nešlo (třeba kvůli Rusku), všemožně se snažil ulehčit situaci Islámskému státu – že přes Turecko proudí jeho bojovníci, ropa, zbraně, peníze, to je fakt, který kritizujeme asi rok. Jako vedlejší efekt řádění IS pak vítal možnost zbavit se Kurdů na hranici se Sýrií. Když celý svět držel palce kurdským bojovníkům a bojovnicím v bojích o Kobání, vyrazil Erdogan do nedalekého města a s úsměvem prorokoval: „Kobání padne každou chvíli.“
Nu, jak byste si to vykládali? Česká média přitom informují o těchto dějích poměrně často a vyváženě. Jen vždy zdůrazní, že PKK a YPG jsou považovány za teroristické organizace – obvykle to ovšem zní, že sám autor článku to tak nevidí. A odborné analýzy varující před Erdoganovým Tureckem vycházejí poslední tři roky, stačilo by prolistovat Reflexy, Respekty, Echo… Ale všechny ty zprávy, analýzy a komentáře netvoří ucelený řetězec, dá docela práci spojovat nitě již tak zcela zamotané situace v oblasti. Mají s tím patrně (a ne poprvé) problém i američtí stratégové, ale než uznat chybu, tolerují Turecku skoro vše. Otázka na jiný článek zní, zda do budoucna Turecko jako spojence potřebujeme. Já bych radši Kurdistán. Sledujte, co se v něm děje, na přehledné mapce zde.
* Wikipedie, OnWar, zpravodajské deníky, blog Yekta Uzunoglu (druhý zprava)
