Není památník jako památník. Vykašleme se na vepřín v Letech a soustřeďme se na podstatná místa.
Jsem asi poslední v této zemi, komu by šlo vytknout, že opomíjí pietní místa. Přesto jsem proti opakovaným diskusím o státním výkupu a zbourání vepřínu v Letech u Písku, aby se tam stavěl další památník. Mám pro to docela dost pádných důvodů zasazených do celkového kontextu. Bylo by fajn, kdyby politici i veřejnost (vč. romské) také hleděli na věc racionálně a raději přemýšleli, jak turisty přilákat na místa, která jim skutečně promluví do duše…
Ta diskuse o vepřínu v Letech, kde byl koncentrák pro Romy, se objevuje každých pár let už od revoluce. Vždycky to média podají tak, že na onom místě byl po válce postaven vepřín a stojí tam dodnes, což symbolizuje přezíravý postoj české majority k tomuto etniku. Samozřejmě to tak z mnoha dále uvedených důvodů není a jde o nechutnou manipulaci veřejným míněním, na které se rádi vozí sluníčkářští politici. Naopak, tato hra může teprve budit negativní vášně majority vůči Romům a vice versa. Kdo ji rozehrává, není o nic lepší než naruby tehdejší Henlainovec.
1) Romové pietní místo v Letech mají
Památník Romům, kteří zemřeli v Letech, nejen existuje, ale je i řádně značen z blízkých komunikačních tepen (takové to „kormidlo“ z romské vlajky na hnědé dopravní ceduli a nápis Památník Lety). Jezdím kolem často po Strakonické, tak to vím. Kus od tábora – vepřína je místo hromadného hrobu a tam je i památník. Důstojný, vkusný, dostatečně rozhlehlý – kromě tradičních kamenů a desek i shromaždiště k pietním aktům, info tabule, model lágru a dokonce nápodoba jeho světnic (pokud je tedy nikdo, např. nějaký funkcionář, účelově nenamontoval a pak zas nedemontoval).
Ve vší úctě, toto provedení považuji nejen za dostačující, ale s ohledem na mnohá místa jiných totalitních a válečných tragédií – a že jich bylo – za skutečně velkorysé.
2) Bourat vepřín je zbytečné a vedlo by k další křivdě a mrhání penězi nás všech
Jistě není chybou jakékoli demokratické vlády po roce 1989, že památník není zbudován na místě tábora, kde dnes stojí vepřín. Pokud se měl někdo zamyslet, zda nezbudovat památník přímo a konkrétně tam, namísto pohřebiště, tak to byly vlády po roce 1945. Ty však měly práci se stavěním památníků Rudoarmějcům – sic a budiž. Rozhodně ale není důvod, aby si kdokoli sypal (natož jinému) popel na hlavu dnes, kdy – viz výše – opravdu pěkný památník stojí na místě hromadných hrobů obětí.
Na vepříně toliko budiž pamětní deska, info tabule, to plně stačí. Bylo by nesmyslné a nespravelidvé, aby jej stát vykupoval a boural. Že by to byl zcela neefektivní postup, vysvětlím dále. I bez toho však není pochyb, že by to znamenalo obrovské komplikace pro zemědělce, nynější právoplatné majitele areálu a provozu, jako i bezmála půlmiliardovou díru do rozpočtu všech občanů.
3) Kde se vyplatí investovat do připomínky válečných hrůz
Tímto se dostávám k hlavnímu poselství svého komentáře. Totiž, není památník jako památník. Tam, kde se něco ošklivého událo, má památník vždy své místo. Památník ve smyslu nějakých kamenů, obelisků, desek opatřených textem… že když jdete okolo, zastavíte se. A když se chcete poklonit, položit kytičku, dočíst se, oč šlo, máte kde. Tomu Lety již nyní zcela odpovídají.
Pak jsou ovšem místa, kde se z té hrůzy zachovalo tolik, že ji vstřebáte do morku kostí. Že stojí za to posílat tam školáky, ba i dospěláci nebo rodiny s dětmi tam pojedou prožít několik hodin, aby si nejen připomněli, ale „zažili“, čeho byli lidé také schopni, čeho bychom se měli sakra vyvarovat. To jsou třeba Terezín a Osvětim nebo tábor Vojna. Opakuji – zachovalo se tam tolik, že vás průvodce protáhne těmi baráky, samotkami, potažmo až k plynovým komorám či popravčím zdím.
A jde-li o nacistický koncentrační/likvidační tábor, samozřejmě vás poučí o tom, že tam umírali kromě Židů také političtí oponenti (zejm. komunisti), váleční zajatci a také Romové. Když pak stojíte pod duby vedle osvětimských pecí, jistě se chvějete i při upomínce na romské děti. Jistě dovedete domyslet, jakou hrůzou prošel člověk v jakémkoli lágru kdekoli v Evropě (anebo i dnes v KLDR, to už je jedno).
Závěr: Už neotravujte s Lety a starejte se o klíčové památky a vzdělanost národa
Faktem je, že v Letech se baráky, ani jejich torza, prostě nic, nedochovalo. Nejde tam zřídit muzeum, které by lákalo masy lidí a umožnilo jim aspoň špetku té hrůzy vstřebat. Pokud bychom se měli o něco snažit, tak dostat co nejvíce lidí na místa, kde pořád mohou procházet mezi zdmi, kde to vstřebat lze. A samozřejmě, že se dozví, že Hitler likvidoval i Romy.
Když už pojedete po R4, udělejte si dvě hodinky na návštěvu památníku Vojna – prohlédnete si, jak se ke svým odpůrcům chovali komunisti a v jednom z baráků se podíváte na modely a fotografie vysvětlující, že Hitler stavěl koncentráky po vzoru Stalina a přejali to pak i Čecháčkové. Potom (ve směru od Prahy) sjeďte i k Letům a pokloňte se Romům, kteří byli nahnáni do stejných lágrů o pár let dříve. Máte kde, sice tam není a ani nemůže být muzeum, ale je tam pěkný památník, značený už od dálnice.
Osobní postřehy a doslov:
Osobně si myslím, že důležité je skutečně vstřebávat vjemů více a v kontextu. V Terezíně jsem byla se školou, bylo pochmurno a vlezlo – prostě na prohlídku ta správná atmosféra. Byl to program pro děti, tedy o dětech. Brundibára jsme tehdy už četli, tak jsme si dovedli představit, jaký rozdíl byl, když z něj operu udělaly uvězněné děti. Bylo mi to tak nepříjemné, že se Terezínu dodnes vyhýbám.
Až mnohem později jsem se vydala do Osvětimi – jak jsem to znala ze všech tv dokumentů, vlastně mě to moc nevzalo, byla jsem připravená. Pak jsem na tehdejší dovolené pokračovala do Brna a zašla na Špilberk do kasemat. Byli tam zavíráni fakt největší zlotři, jakožto do nejhoršího žaláře R-U, ježto si to zasloužili. A teprve tam na mě dolehla ta Osvětim, neboť brutální vrazi měli na Špilberku, ač v době před humanismem a bez listiny lidských práv, mnohem lepší pobyt než nevinní v lágrech.
Mezitím jsem byla na Vojně a překonala na moment svoji klaustrofobii na tamní díře. No, musela jsem odejít dřív, než skončil výklad. ...S opravdu velkým odstupem (od školního výletu) jsem se vrátila do Lidic. A to je asi klíč - jako žákyni ZŠ mi to přišlo jako louka, až jako poučené dospělé se mi při procházce tou loukou klepala kolena. Procházela jsem po obvodu základů vypáleného stavenÍ, stála před tím sousoším a odvracela zrak, abych nepropukla v pláč. Tak málo tam zbylo a tak mnoho jiných exkurzí muselo předcházet, aby mi už to málo stačilo.
Když v sobě to elementární a návodné nemáte, nemůžete se rozplakat u památníku, kde zbyly jen obvodové zdi, natož u památníku, kde nějaký politik ("konečně") zbourá vepřín, aby vztyčil ještě větší mohylu. Měli bychom se zajímat, zda naše děti jezdí tam, kde to "prožijí" (samozřejmě hodně v uvozovkách), než zda je na prosté louce vztyčen další šutrák s deskou. Cesta do Let u Písku, sic by se tam prasečák zbořil a na jeho místě vystavěl monument až do nebe, prostě tohle poznání člověku nedá.
