Reportáž z Memoriálu čs. parašutistů: „Chrudimská 70“ letos co nejvíce kopírovala realitu.
Je 11.11. 11.00, na vojenské části chrudimského letiště se ozývají z reproduktoru povely příslušníků 43. výsadkového praporu, které staví do pozoru na 600 vojáků, policistů, civilistů a dalších účastníků tohoto pochodu ke slavnostnímu nástupu, což znamená že letošní již 6. ročník memoriálu československých parašutistů pochod na 70 km právě začíná…
Ale co je vlastně důvodem, proč to všechno? Tento den skončila první světová válka a v souvislosti s tím se slaví Den válečných veteránů, cílem pochodu je tedy uctít památku těch, kteří nasazovali životy, abychom žili, zejména však uctění památky výsadkářů, kteří zde nad protektorátem byli za druhé světové války vysazováni, aby se zapojili do boje proti nacistům, v tomto případě pak konkrétně paraskupiny Tungsten, jíž tvořili dva muži, velitel kpt. Pernický a rotmistr Musil.
Vinou chybné navigace seskočili u Kutné Hory, mnoho desítek kilometrů od původního místa, a tak se museli hlubokým sněhem a mrazem v nepřátelském území vydat na dlouhou cestu na záchytnou adresu poblíž Nového Města na Moravě. Tentokrát pochod oproti minulým ročníkům dostal zcela jiný náboj, takže jsme na vlastní kůži z části pocítili to, co tentokrát tito stateční muži.
Během nástupu se dozvídáme základní informace o pochodu, bezpečnostní pravidla a pokyny, důležitý je hlavně příběh, proč tu jsme, proslovem o statečnosti našich výsadkářů, kteří tu operovali za války, dostáváme silnou dávku motivace, v mysli nám utkvěla hlavně citace parašutistů v pražském kostele, kde mnoho hodin vzdorovali mnohonásobné přesile: „Jsme Češi a nikdy se nevzdáme, slyšíte, nikdy!!!“, a právě ani my účastníci tohoto pochodu se nemáme nikdy vzdávat.
Po řádném namotivování dostáváme povel k rozchodu a za nedlouho už vycházejí první skupiny na strastiplnou cestu. Poslední část naší cesty povede trasou, kudy tehdy pravděpodobně výsadkáři museli skutečně jít. Na celou trasu 70 km máme limit pouhých 20 hodin.
Tento rok se slaví 70. výročí založení výsadkového vojska, takže pořadatelé se to rozhodli řádně okořenit – nyní jsou družstva pouze dvoučlenná, tak jak v případě paraskupiny Tungsten, takže se musíme spoléhat jen a jen sami na sebe. Mnoho přihlášených na pochod postihly zdravotní problémy, takže řada dvojic byla narychlo poslepována z lidí, kteří se navzájem viděli poprvé.
Je 12.25 a vyrážíme. Překvapením je, že nedostáváme žádnou mapu, máme pokyn jít na místo, kde je v okolí nejlepší rozhled – je to jasné, máme jít na rozhlednu Bára. Po krátkém pochodu jsme na místě, dostáváme od přítomných výsadkářů mapu s pokyny, novinkou je též příběh, který nás celým pochodem provází, máme instrukce dostat se k vodní nádrži Práčov II., kde máme najít hrázného pana Vodičku, jež je místním občanem zapojeným do odbojové činnosti. Pokud ho najdeme, máme ho kontaktovat smluveným heslem: „Posílá mě Jan Nerad“, přičemž je-li to ta správná osoba, odpoví větou: „Ryby ještě máme“, načež dostáváme další instrukce…
Tentokrát vyhledat na náměstíčku obce Žumberk místního pobudu, kterému říkají „Bryx“, jenž nám poskytne další informace. Cesta ubíhá celkem pěkně, počasí je zatím dobré. Místy jdeme po lesních cestách, jindy zas po silnicích. Dostáváme se do Žumberku a před kostelem vidíme podivného chlapíka v kabátu s beranicí, jenž se tam jen tak poflakuje, kontaktujeme ho a je to on, posílá nás na úzkou cestu mezi stodolou a kostelem, která nás vede na zříceninu tamního hradu. Zde je kontrolní bod, ohlašujeme číslo naší skupiny a dostáváme další mapu s instrukcemi.
Dáváme si krátký odpočinek, občerstvujeme se a vyrážíme dál. Máme za úkol dostat se na konspirační adresu v severozápadní části obce Ležáky a kontaktovat zde členy organizace Obrany národa. Cesta na tento bod už se začíná táhnout, setmělo se, začíná foukat nepříjemný vítr a místy drobně poprchává, únava je už trochu znát. Na tomto kontrolním bodě obdržíme svíčku, kterou zapalujeme na pietním místě, kde jsou do kamene vytesána jména zavražděných občanů této vesnice. Držíme minutu ticha.
zdroj: FB 43.vpr
Máme další instrukce dostat se do Hlinska a tam ve městě vyhledat místo, kde se máme hlásit. Tato část cesty už se silně vleče, terén je rozmáčený, zima. Jdeme po zpevněné lesní cestě, která je zatraceně rovná, dlouhá a nekonečná, krok za krokem, pořád dokola, a stále kolem ty samé stromy a ta samá cesta, žádná změna, zdá se to jako věčnost, než vyjdeme konečně z toho zatraceného lesa. Klopýtáme dále směrem k Hlinsku, cesta je stále více rozmáčená a kolem šesté hodiny začíná padat drobný déšť, který se nás bude držet ještě dlouhou dobu.
Konečně nacházíme kontrolní bod v Hlinsku, dostáváme každý dvě tabulky hořké čokolády, dále horký čaj z várnice a možnost si doplnit z nádrže vodu. Rovněž víme, že už máme zhruba polovinu trasy za sebou, ale ta horší část teprve čeká. Jsme už celí zmáčení, ale musíme postupovat dál. Další mapa a další instrukce, pokračovat směrem na obec Herálec, před touto obcí se nachází rybník, kde na nás bude čekat další kontakt.
Cesta z města vede přes stráň plnou polomů statných stromů, které přelézáme, podlézáme a dereme se vpřed, všechno je rozmáčené a kluzké, ve tmě se shledáváme s dalšími paraskupinami, které postupují z jiného směru. Cesta se vleče stále více a více. Vycházíme z terénu na silnici, kde se vleče nekonečný průvod dalších skupin, po chvíli se odpojujeme z houfu a míříme na lesní cestu, je tma a stále drobně prší. Vše je rozmáčení, jdeme lesem sami, ostatní skupiny míří jinými cestami.
Začínáme mít krizi, nohy bolí více a více, předchází nás několik lidí z jiných skupin a jsme opět sami, po chvíli musíme zastavit, bolest překračuje únosnou mez, podlamují se mi kolena, vytahuji prášek proti bolesti a nabízím i dalším. Po chvíli bolest pomalu ustupuje. Konečně se dostáváme k onomu rybníku a dostáváme obálku s dalšími pokyny, které nás posílají na několik kilometrů vzdálené místo, které se nazývá „Devět skal“, kde máme smluveným heslem „Libuše“ navázat kontakt s odbojovou skupinou, jenž nám musí odpovědět heslem „Londýn“.
zdroj: FB 43.vpr
Tato fáze cesty začíná být opravdu kritická, cesta se táhne do kopce, táhlého dlouhého kopce, který je stále příkřejší, jdeme ve vetší skupině, která postupně zaostává za námi, takže na tento bod přicházíme opět sami, les je příšerně rozmáčený, a místy leží i zbytky sněhu. Přicházíme na místo a hlásíme se odbojářům jež nám odpovídají a dostáváme opět další instrukce, kam máme jít…
Jihovýchodním směrem se nachází lesy obklopený rybník s rekreačním zařízením, kde nás očekává náš další kontakt. Cesta se šíleně vleče, nálady se střídají jako na houpačce, chvilku pozitivní a jindy zas krize. Konečně se dostáváme k onomu rybníku, nahlašujeme číslo naší paraskupiny. Dostáváme mapu s instrukcemi – máme se dostat do obce Studnice a na č.p. 21 kontaktovat pana Cyrila Musila, jenž nám poskytne vše potřebné a zajistí dlouhodobý úkryt, ovšem také jsme obeznámeni s vysokou aktivitou nepřítele, takže nesmíme použít zpevněných komunikací.
Vydáváme se na cestu lesem, který doslova plave na vodě, klopýtáme přes kameny a nohy se nám boří do bahna, cítíme však, že kýžený cíl je blízko. Šlapeme stále dokola a cesta se neuvěřitelně vleče a navíc se zase táhne do kopce. Přicházíme k rozcestníku a koukáme na ceduli: Studnice 1,5km – to znamená, že tam už skoro jsme.
…Cosi se v nás probouzí, únava opadá a my zrychlujeme, div že tou kamenitou cestičkou z kopce dolů neběžíme. Ženeme jako šílení, dostáváme se do vesnice a hledáme dům s číslem 21, chvilku se motáme po vesnici, až nás osloví nějaký mladík, ale s někým si nás spletl, otáčíme se a rozhlížíme kolem, najednou vidíme v ulici vidět zaparkovaný vojenský terénní vůz, tam to je, jsme tu.
Hlásíme se hlídce vojáků, od kterých dostáváme za úkol zapálit svíčku před domem, kde byli na kost zmrzlí a unavení výsadkáři přijati. Na domě je pamětní deska připomínající hrdinství odbojářů, kteří parašutistům podali pomocnou ruku, zapalujeme svíci a držíme minutu ticha, poté se ptáme vojáků, co dál, ale v tom přišla negativní zpráva…
Dozvídáme se, že naše cesta ještě neskončila, máme za úkol se dostat do Nového města na Moravě do místního kulturního domu, takže dalších cca 5 km. Kupodivu nás tato zpráva nerozhodila a pokračovali jsme s notnou dávkou odhodlání dál.
Trasa vede z kopce, a tak se dáváme do běhu, dusáme svýma bolavýma nohama po zmáčené a kluzké cestě, míjíme roztroušený zástup světýlek dalších účastníků pochodu, dole pod kopcem zastavujeme běh a pokračujeme dále. Naše nadšení začíná pomalu upadat, avšak nezastavujeme a jdeme, teď to přece nevzdáme, ne teď a ne tady. Konečně jsme ve městě a vyhlížíme vytoužený kulturák, který bez problému nacházíme, zahlásíme se, zastavuje se nám časomíra. Je to tam, my jsme to dokázali, je to za námi.
Na židlích tu posedávají další znavení účastnici, kteří již dorazili před námi. Odhazujeme batohy a fasujeme teplé jídlo, fazolové lusky s kuřecím plátkem a chlebem, banán, dále možnost horkého čaje a kávy. S chutí do sebe hrneme teplé jídlo a pijeme čaj. Převlékáme se do trochy suchého oblečení, které jsme si nesli v batozích, skládáme se v sále na podlahu a snažíme se usnout, kolegovi to nedělá problém, ale já jsem jen tak na půl vědomí, chvilku vnímám a chvilku jsem mimo.
Mezi tím se trousí další účastníci, když se tak nějak probírám, vidím před sebou plný sál povalujících se lidských bytostí ve zbídačeném stavu, kteří se všemožně povalují a pospávají na zemi, na židlích, zkrátka kde se dá.
Během brzkého rána někdo z vojáků pouští přes dataprojektor videa o našich výsadkářích od druhé světové války až po současnost, je to jen několik málo videí, ovšem hrají stále dokola. Jedno z těchto videí s perfektním hudebním doprovodem se mi mimořádně vrývá do paměti a od té doby si ho nemohu vymazat z hlavy, což mi ale vůbec nevadí (naleznete jej zde).
Postupně se trousí další a další účastníci, kteří to zvládli, je ovšem jasné, že mnoho lidí tento extrémně náročný pochod nedokončilo, ale i těm patří úcta a obdiv, jak se do posledních sil s tím vším poprali. Pomalu ale jistě už se blíží slavnostní předávání certifikátů a upomínkových předmětů. Poté následují další informace ohledně odjezdů autobusy zpět do Chrudimi, ale také na žádost mnoha z nás do Pardubic na nádraží z důvodů lepších vlakových spojů. Tímto to vše celé končí, jedeme domů.
Za běžecký a pochodnický tým Spolku VLČÍ MÁKY napsal jeho kapitán Vojta "Houba" Slavík.
