Tváří v tvář Kesudisovi: záznam diskuse s člověkem odsouzeným za schvalování smrti našich vojáků
Jako dřívější správkyně facebooku AČR jsem byla zvyklá na leccos, co ale napsal ke smrti pěti našich vojáků řecko-ostravský komunista, se vymykalo všemu. I proto jej policie odstíhala, soud uložil podmínku. A krátce poté jsem dostala nabídku postavit se mu osobně. Doprovázela mě poslankyně Jana Černochová, jeho křesťanský pacifista Pavel Letko. Tady je záznam a pokud jako obvykle nedávají nic koukatelného v televizi, ten čas tomu obětujte.
Na tu diskusi si jistě uděláte svůj názor, já bych chtěla přidat ještě pár dojmů, které jsem nabyla bezprostředně po natáčení…
Mohlo by mi být Kesudise i líto, ale ruku mu nepodám…
Není hloupý, jak by se původně z jeho výroku mohlo zdát. Vlastně je naopak poměrně sečtělý. Zároveň ale poněkud zmatený. Asi nejlépe to ilustruje, když vzpomínal, jak v mládí hltal Churchilla. Dnes Marxe. Jako by se pořád hledal, čímž ale většina z nás projde v pubescenci a rané adolescenci. Prostě tak do pětadvaceti. Kdyby to, co on, napsal šestnáctiletý hoch právě koketující s anarchismem, shovívavost by byla na místě. Jenže u pana Kesudise je také, protože on nikdy nedospěl. Možná i proto ještě nezaložil rodinu a upíná se spíše na přátele z buňky KSČM.
Nevím, nakolik to souvisí s tím, že je dítětem řeckých uprchlíků a vyrůstal převážně u babičky. Více se o svém životě nerozpovídal a ani to nebylo smyslem debaty. Určitě to ale podle mě souvisí s nedostatkem formálního vzdělání. Za lepší konstelace, v dnešní době, by takový člověk myslím vystudoval nějaký společenský obor. Často se pohoršujeme, že dnes se na vysokou dostane prakticky každý – ale má to jeden pozitivní přínos, a sice déle trvající kultivaci a ukotvování osobnosti. Jedna věc je hodně číst, druhá věc je být konfrontován s interpretacemi toho načteného – tomu právě napomáhá vyšší školství.
Přesto – před počátkem diskuse jsem panu Kesudisovi odmítla podat ruku s tím, že počkám na její závěr. Nečekala jsem, že své názory přehodnotí, ale doufala jsem, že se omluví. Neudělal to a myslím, že mu zkrátka chybí schopnost jisté empatie a také sebereflexe. A tak jsem mu nepodala ruku ani pak. Je to poprvé, kdy jsem se takto k nějakému člověku zachovala a cítím se trochu provinile, protože tento typ gesta normálně neuznávám. Jenže ráno jsem si symbolicky obula boty, které jsem měla na své návštěvě v Afghánistánu a je v nich prach, který tam vpíjí krev padlých. Stát v nich a podat Kesudisovi ruku by bylo pošlapáním jejich cti, kterou on jim upírá.
