Úloha armády ve společnosti: Demokratická kontrola armády | OzbrojeneSlozky.cz

Každý vládce má na paměti, že tvrdou sílu je třeba míti v absolutní poslušnosti a pod kontrolou. Je to právě demokratická kontrola armády (a dalších silových složek) a nedělitelná velitelská pravomoc, jejímž prostřednictvím jsou armáda a další ovládány.

Demokratická kontrola armády, policie a dalších státem ovládaných bezpečnostních složek se uskutečňuje na půdě parlamentu, kde se rozhoduje o jejich financování, početní síle, typu jednotek a jejich určení, jakož i vybavení a jednotlivých investicí.

Je to právě parlament, jenž schvaluje všechna cvičení se zahraniční účastí, mise a vůbec všechny akce, kde na domácí půdu vstoupí jiný uniformovaný příslušník, anebo vlastní uniformovaný příslušník vstoupí na půdu jiného státu. V případě pochybností si pak příslušný parlamentní výbor může nechat vysvětlit kroky a chování jednotlivých silových složek, eventuálně je nechat parlamentní komisí vyšetřit.

Foto: O jednání Výboru pro obranu PS PČR poslanci příliš nestojí (zdroj: ARMY.CZ)

Proč tedy se politici hrnou do vedení silových rezortů? Je to díky právnímu systému ČR, kdy ministr vlády je statutárním představitelem daného rezortu a jeho rezort neudělá nic bez jeho souhlasu. To plodí nesoulad. Pro demokratickou kontrolu rezortu by měla stačit kontrola parlamentu, avšak právní řád tuto kontrolu posouvá do výkonné moci.

Pak se ale politický nominant dostává do funkce, pro niž v drtivé většině případů nebyl vycvičen. A tento laik i se sebelepšími úmysly, sobě loajálními lidmi na pozicích náměstků ministra, nutně selže, protože dělá práci, které nerozumí a nedovede si představit důsledky jednotlivých kroků svého vládnutí.

Když se ohlédneme do uplynulé generace a zhodnotíme ministerské výkony více než dvaceti ministrů obrany od roku 1989 a vynecháme hodnocení stávajícího vládce, pak nad průměr nám vyčnívají právě lidé se znalostí praktické bezpečnostní politiky.

A z nich je třeba explicitně jmenovat generála Vacka, jenž po listopadu 1989 nedopustil občanskou válku, podplukovníka Tvrdíka, který přidáním platu (za cenu likvidace rotace důstojnického sboru) posunul vojáky z nižší střední do střední třídy obyvatelstva a v neposlední řadě i pana Alexandra Vondru, který jako jediný civilista byl schopen věcně rezort nejen řídit, ale i formou své Bílé Knihy nastínit další cesty a dilemata rozvoje, ze kterých budou jeho nástupci čerpat další generaci.

 Foto: Alexandr Vondra nechal zpracovat Bílou knihu obrany - neměl už ale čas jí naplnit (zdroj: ONWAR.EU)

Z výše uvedeného vyplývá, že pokud se nezmění současný právní řád ČR, je nezbytné systematicky připravovat celý bazén sil, z kterého se budou rekrutovat budoucí ministři silových rezortů napříč politickým spektrem.

V opačném případě se můžeme dočkat v jednotlivých sborech laického vedení způsobujícího demoralizaci sil, prodražování operací a neustálého řešení vnitřních problémů neposkytující lidem klid na práci, pro kterou byli určeni. A takové jednání je protistátní a protispolečenské!

Funkce ministra silového rezortu je velmi náročná i pro člověka znalého bezpečnostní problematiky. Bohužel se v praxi stalo, že politický nominant se svých generálů bál, místo aby jim velel. Tato funkce zahrnuje i stovky rozkazů denně, kdy si dotyčný ministr musí představit důsledky svého činu, neb je za něj soudně zodpovědný.

Foto: Vlasta Parkanová jako bílý kůň na Ministerstvu obrany (zdroj ARMY.CZ)

Podpora obyvatelstva prostřednictvím demokratické kontroly armády se liší stát od státu. Pokud si vyneseme procentuální výdaje jednotlivých ekonomik států světa, můžeme odvodit tzv. „graf máslo-dělo“. Pokud daný stát preferuje výdaje do spotřeby a investic nesilových aktivit, pak se objeví na straně „máslo“. Pokud dbá na akceschopnost svých silových složek státu, pak figuruje na straně „dělo“.

Obecně si tak můžeme analyzovat zodpovědnost nebo militantnost toho kterého státu. Pokud jde o ČR, pak flagrantně zaujímáme místo zcela na pozici „máslo“.

Tlumení silových prvků státu ze strany politiků je velmi populární, jelikož mohou preferovat oblasti, jimž rozumí. Svou argumentací politického mandátu se jim velmi účinně daří vměšovat do odbornosti, kterou je velení. Schopnost velet je řemeslo, které se učí léta a nikdo se jí nemůže naučit přes noc, natož aby si myslel, že volební preference jej naučí velet správně.

Proto je důležité, aby politik nechal velet své generály a plukovníky a jim poskytoval jen politická zadání s určením, kolik peněz na jednotlivé úkoly dostanou. Pak i laický politik se znalostí bezpečnostní politiky a se schopností odolat manipulaci může býti úspěšným ministrem silového rezortu.

Foto: Náčelník generálního štábu v Senátu spílá, že vůle politické reprezentace pokulhává za svými závazky (zdroj: ARMY.CZ)

Existence jasného politického zadání je nezbytná pro jasný směr vývoje silových složek. Bez něj se iniciativy chopí další podřízený stupeň velení, což politická reprezentace nese nelibě a začne pronikat i na nižší úroveň řízení. Tento fakt pak vyvolá začarovaný kruh, na jehož konci je ministerstvo obsazené loajálními politickými nominanty neznalými řemeslné práce daného rezortu.

Velikost infiltrace politickými nominanty lze zjistit stupněm výměny pracovníků po každých volbách a do jisté míry nám určuje úroveň neznalosti exponentů politické reprezentace v daném rezortu.

Jsou známa ministerstva, kde povolební výměna vedoucích pracovníků neskončí na úrovni náměstků ministra, ale pokračuje přes vedoucí sekcí a vedoucí odborů až dokonce po vedoucí oddělení. Má-li oddělení minimálně pět pracovníků, je buď neznalost politického ministra natolik významná, že hraničí s nekompetentností, anebo postranní zájmy a nepotismus dané politické strany proniká do státní správy.

Foto: Na tomto místě visely léta portréty ministrů obran a až ten současný je nechal nahradit (zdroj: ARMY.CZ)

Případné tlumení rozpočtu silových rezortů nejvíce postihne budoucnost občanů a nejvíce politickou reprezentaci samotnou. Zatímco život řadového občana bude změněn dle žebříčku hodnot nového vládce, politickou reprezentaci výměna vládců připraví o živobytí. K tomu je nezbytné míti na vědomí, že vybudovat jakoukoliv schopnost v silovém rezortu trvá zhruba pět let.

Vhodným příkladem rušení a budování schopností armády je prvorepublikové Československo. Ve dvacátých letech tehdejší armáda disponovala kvalitním personálem se zkušenostmi všech významných bojišť první světové války. Na začátku třicátých let (1931), jako sekundární odraz pádu newyorské burzy v roce 1929, byla rušena až polovina všech obranných kapacit.

Napřesrok v roce 1933 po uchopení moci nacisty v Německu byly opět ozbrojené síly budovány. Tento jev nese několikero praktických dopadů. Za prvé, první odchází z armády ti, kteří se stejně či lépe uživí i v civilní sféře. A to jsou především nositelé know-how a lidé schopní posouvat dosavadní poznání. Za druhé, ruší se lehce během jednoho roku, ale buduje se zhruba 5 let. Za třetí, předpověď vývoje vždy bledne před reálným vývojem situace.

Tuto nevýhodu demokratického vládnutí je možné obrátit ve výhodu při tvorbě nových taktických postupů a zavádění nových technologií do vojsk. K tomu je však potřeba otevřeného myšlení a kombinačního uvažování a nelpění na starých schématech. Proto je vhodné míti a kultivovati důstojníky schopné improvizovat pod tlakem život ohrožující situace.

Demokracie v armádě?

Nedělitelná velitelská pravomoc je pro běžného a demokraticky smýšlejícího občana myšlenkou obtížně pochopitelnou.

Je třeba si uvědomit, že silové složky státu mají funkci stát chránit, aby se společnost mohla rozvíjet jakýchkoliv obav a podle kýženého žebříčku hodnot. A k tomu musí být všechny silové složky maximálně akceschopné s co nejmenším počtem lidí. Proto demokracie nemá v silových složkách státu místo.

Krásným příkladem z praxe je citace z výcviku nových rekrutů ve vyškovské akademii. Zde před několika lety pan plukovník Klinovský mluvil ke svým rekrutům: „Vidíte tu závoru na bráně? Tak tam končí demokracie! Protože armáda s demokracií nemá nic společného vyjma faktu, že ji hájí!“ (Autor necitoval přesně a provedl autocenzuru některých peprných slov pronikajících až do hloubi duše).

Nicméně pan plukovník má naprostou pravdu! Nelze demokraticky hlasovat o rozkazech. To zkrátka nejde, jelikož pak by si vojáci odhlasovali, že nepůjdou do války a že budou mít vysoké platy a nebudou nic dělat. A to daňový poplatník logicky nechce. Proto nejen v armádě, ale i ostatních silových složkách existuje nedělitelná velitelská pravomoc.

Ať se již velitel rozhodne, jak chce, tak jeho rozkaz musí býti splněn! Je to velitel, kdo má plnou zodpovědnost za svou jednotku! Nikdo jiný! Proto za neuposlechnutí rozkazu může následovat až dvacetiletý nepodmíněný trest odnětí svobody, což je více než za vraždu. Je to z důvodu sekundárního možného ohrožení společnosti při špatném použití tvrdé síly.

Při běžném mírovém životě se armádní problematika žádného civilisty nedotýká. Leč v případě vyšších stupňů bojové pohotovosti má každý občan své povinnosti. Konkrétně, při stavu ohrožení státu budou povolávány celé ročníky civilních občanů. A jelikož armáda nedělá rozdíly mezi pohlavím, náboženstvím, rasou, orientací a přesvědčením, pak nastoupí všichni alespoň trochu zdraví jedinci daných ročníků, muži i ženy, všechny národnosti s českým pasem, vlastenci i pacifisti. A pak může nastat situace, kdy si například nějaký podprůměrný student práv řekne, že neuposlechne rozkazu a tím spáchá trestný čin.

Ctěného čtenáře nyní zanechám úvahám, jak by mohla dnes nebo za rok vypadat mobilizace státu. Do svých úvah včleňte chybějící kasárna (opravená a prodaná za mrzký obolus), chybějící přípravu mladé generace (nejde jen o přípravu fyzickou, ale začleňování typového chování do výuky a těmi, kdo si sami požadované dovednosti nezažili.), nedostatek skladového materiálu (a je vcelku jedno, zda se zaměříte na výstroj nebo výzbroj). To nezmiňuji zbraňové systémy. A nyní si uvědomme, že jde o náš stát. Co s tím uděláme, občane?