Bezpečnostní složky si čím dál tvrději konkurují na trhu práce a přetahují lidi. Jak to změnit?
Kvůli nízké nezaměstnanosti nyní nejedna firma zoufale shání zaměstnance. Týká se to logicky i uniformovaných sborů, přičemž ty se cítí jako přímí konkurenti. K novele zákona o obecní policii zástupce ústeckého velitele uvedl: „Budu rád, když budeme moci přijmout i osmnáctileté a neutečou nám mezitím někam k armádě.“ No jo, jenže primárně jsou posily nutné právě v armádě a státní policii. Co s tím?
„Stěhování ozbrojených národů“
Rivalita mezi sbory se neprojevuje jen při náboru úplných nováčků z civilu. Přelévají se také příslušníci od jedné složky k jiné, přičemž momentálně spíše odcházejí mladí policisté k armádě než naopak. A vysloužilí nebo „problémoví“ (nic ve zlém, někteří jsou vyštípáni, ač byli dobří) policisté a vojáci pak zase končí u městské policie nebo Vězeňské služby.
Na jedné straně razí AČR nejméně posledních dva tři roky zásadu, že jejími řadami má projít co nejvíce lidí. Prý proto se zbavuje zkušených vojáků na vrcholu kariéry kolem 12. až 15. roku služby. Ti logicky chtějí někde dosloužit pro výsluhu a vůbec zůstat aspoň trochu v oboru, takže směřují často k policii nebo do VS. Současně pak AČR pláče, že má na některých útvarech 30 % podstav.
U policie je přitom systém kariér nastaven opačně, služba trvající 20 i více let není problém – tedy za předpokladu, že na to věčné papírování a „čárkový systém“ má policista nervy. Hodně policistů nikoli a utíkají dříve, po nároku na výsluhu tuplem, prostě kvůli celkově tristnímu stavu PČR (od výstroje po formality a šikanu). Protože u VS by si (až na velitelská místa) pohoršili a na armádu jsou již staří, tak končí buď u městské policie nebo v soukromém sektoru.
Krajními póly jsou hasiči na straně jedné a Vězeňská služba na té druhé. Hasiči totiž mají lidi, dokonce nadbytek zájemců, z nichž si vybírají elitu, o niž se pak také postarají až do výsluhy. Z mokrých hasičů se stávají suší a po odchodu do civilu je o krizové manažery a protipožární revizory obrovský zájem. Naopak, Vězeňská služba má problém lidi získávat, natož udržet. Nízká prestiž a naprosto šílené pracovní prostředí – to by chtělo přinejmenším dvakrát vyšší platy. Kdo může, přejde od VS k PČR a AČR.
Personální nekoncepčnost a bezradnost
Podívejme se nejprve ve stručnosti na bývalý systém: Dříve, když byla základní vojenská služba povinná, byla také podmínkou pro nástup k bezpečnostním sborům. (Tedy pokud nešlo o studenty policejních a požárních škol, kteří rovnou nastupovali ke svým sborům.) Každopádně, armáda dosáhla toho, oč se značně neohrabaně a oklikami snaží nyní, tj. vycvičit co nejvíce lidí, aniž by je lákala z trhu práce (prostě si je brala).
Bezpečnostní sbory z toho těžily dvakrát – jednak dostávaly částečně připravené lidi, jednak se dělily o ty, které služba se zbraní a jistý druh akce už oslovily, a kteří si byli vědomi, co služba obecně obnáší. Jejich kariéry v jednotlivých sborech pak trvaly víceméně až do důchodu. A všechno tak nějak fungovalo a vzájemně do sebe zapadalo.
Dnes, ale vlastně už více jak dekádu, si každá složka jede svoji personální politiku. Od toho, jaké podmínky klade uchazečům o službu, po řízení a délku jejich kariér, včetně – a to je zásadní – jejich odměňování.
Pokud si představíme občany schopné, ochotné a tak nějak „naladěné“ na výkon služby, tak jde pořád o jednu skupinu – jeden pomyslný bazén. Plavci v něm jsou si typově a výkonnostně podobní, akorát je jich kvůli „měknutí mladé populace“ stále méně. Okolo toho bazénu kromě náborářů různých složek běhají i náboráři soukromých společností. Je velmi pravděpodobné, že když uspějí ti druzí, tak se plavec už do bazénu nevrátí. Když uspějí první a on u jedněch není spokojen, tak tam nejspíš skočí znovu. Buď ho zláká jiná složka, nebo jsou ve hře zase soukromí zaměstnavatelé. A tak se počet plavců v bazénu, těch, kteří tam skáčou, neustále snižuje. A velmi pravděpodobně ti šikovnější, stejně tak ti zkušení a zklamaní, přestávají být k mání.
Řešením takového trendu ale přeci není vyostřená konkurence, která tam, kde neumí nabídnout více peněz, snižuje vstupní požadavky! Ať jde o to, že armáda nedávno slevila z nároků na bezvadné zdraví, nebo obecní policie nyní z věku, de facto tím jen maskují, že v bazénu už moc zdravých a starších nezbývá, případně láká neplavce z vedlejšího brouzdaliště, kteří ale pro službu nejsou vybaveni ani naladěni. „Nechtějí Tě ani v kravíně Lojzo? Tak to zkus u policie.“
Pokud se ještě vrátíme k obecní policii, je absurdita jejího vývoje do očí bijící. V roce 2009 pod ní zákonodárci podřízli větev požadavkem na maturitu. Mnozí strážníci, sloužící řadu let, museli odejít. Maturitu si sice mohli do roku 2016 dodělat, ale spousta z nich třeba doufala, že taková hloupost bude zrušena, případně měli jiné pracovní nabídky, tak proč se namáhat, trávit víkendy odloučeně od rodiny a ještě platit dálkové studium…
Když se to projevilo, zákonodárci zareagovali snížením věkové hranice na 18 z 21 let, které jsou věkem nutným k zbrojního oprávnění pro výkon povolání. „„Zbraň není tak podstatná. Máme i strážníky beze zbraně. Sloužím tu už 26 let a za tu dobu pamatuji jedno použití zbraně, jeden varovný výstřel,“ říká Novotný.“ (zdroj) Ten pan zástupce velitele ústecké MP, který byl již citován v úvodu, že aspoň mladí neutečou někam k armádě.
Cožpak naše zákonodárce nenapadlo, že primárně potřebujeme s ohledem na mezinárodní situaci doplnit stavu AČR a PČR, nikoli s prominutím botičkářů? Že s ohledem na to, co se děje ve městech západní Evropy je docela důležité, aby i pochůzkáři – ano, právě ti jsou v ulicích nejvíce přítomni – měli zbraně? Tento příklad obnažuje nekoncepčnost budování našich bezpečnostních složek v plné nahotě.
A dál? Co s tím?
Stát by měl chápat bezpečnost jako jeden z elementárních důvodů své existence a tvořit pro ni de facto nepolitickou politiku. Pokud si ministr obrany a vnitra píší zákony tak, aby si přetahovali lidi, a parta poslanců jde na ruku primátorům a starostům, aby ty lidi vyfoukli pro městskou policii, tak je něco proklatě špatně a v nadcházejících volbách bychom to dotyčným měli spočítat.
Personální otázku je nutné řešit napříč parlamentem a dovést tam, kam velí zdravý rozum. Mimo jiné by to ovšem znamenalo následující změny:
1) Stabilizovat řízení kariér v ozbrojených silách a bezpečnostních sborech tak, aby byly vzájemně kompatibilní (včetně jen mírných posunů v hodnostech). Příklad: Není špatné – předem (!) – vojákům z povolání říct, že se s nimi počítá na 8 – 12 let, ale je třeba je na sklonku takové kariéry připravovat pro službu u PČR a VS nebo i té obecní policie.
2) Kompatibilita znamená i stejné požadavky na vzdělání – je třeba vždy specifická odborná příprava (nabídnutá například jako rekvalifikace při neprodloužení závazku), ale jistě ne třeba maturita (zvláště dnes, kdy je mimo gymnázia a výběrové střední školy naprostou fraškou).
3) Sjednotit platy v ozbrojených silách a bezpečnostních sborech, což znamená u druhých výrazně přidat. Ačkoli, pokud by přijímaly – viz předešlý příklad – přednostně bývalé vojáky, tak zápočet praxe by mohl dosažení stejné či lépe trochu vyšší platové úrovně pomoci. Tak či onak, nastupující voják, policista nebo příslušník vězeňské stráže by z logiky věci měli mít stejný základní plat (příplatky odvozené od zařazení – rizika se samozřejmě liší).
4) Ač je to poměrně subjektivní, pokud budeme sledovat požadavky na výkonnosti (mimo speciální jednotky), pak nejmladší by měli být v armádě, dále v policii, starší u VS nebo obecní policie (toto pořadí odráží i priority na zajištění bezpečnosti státu).
5) Motivovat dosažením výsluhy za stejných pravidel i při kombinování kariér. Za předpokladu, že by služba v prvních dvou vedla k dosažení na výsluhu, pak by bylo pochopitelné, že plat třeba u obecní policie je již nižší – ačkoli dnes jsme svědky opaku, kdy třeba v Praze je naopak prakticky od počátku vyšší.
6) Pokud možno, podpořit propustnost složek i zařazením ve stejné lokalitě, nebo dostupným ubytováním a zvláště nájemním (obecním, státním) bydlením (například způsob, jakým armáda před pár lety redukovala své ubytovací kapacity, byl naprostou zhůvěřilostí). Celkově je důležitá podpora rodin (kromě bydlení i školky a školy), protože zatímco dvacetiletý může snadno jít za útvarem, s manželkou a školními dětmi už voják z Hranic jen těžko půjde podpořit policii do Ústí.
Asi by bylo možné doplnit další body, resp. některé lépe rozvinout, především je ale zapotřebí o celém problému – kde brát kvalitní lidi do služby a jak je v ní udržet – vůbec třeba začít diskutovat. Vaše návrhy v diskusi pod článkem (na webu i na Facebooku) jsou proto vítány.
