„Dokud je reálná šance někoho tam odsud zachránit, udělejme to,“ vzkazuje bývalý voják
Za poslední dva týdny mě oslovila spousta veteránů. Někteří mi jen nahlašovali „své“ tlumočníky, jiní se mnou řešili situaci na kábulském letišti, zatímco s tlumočníky byli sami v kontaktu a snažili se je navigovat do evakuačního letu. V některých případech se to podařilo. Kromě nich mi psalo a volalo stále více lidí, které jsem původně nebrala v potaz. Dříve přesídlení tlumočníci, kteří tam mají rodiny. Češi afghánského původu ve stejné situaci. Rodiny a přátelé českých rezidentů, kteří se už nestihli vrátit komerčním letem. Ty všechny by se měl náš stát snažit zachránit, přinejmenším by to bylo mravné, v některých případech jde dokonce o právní závazek. Vláda zastavila evakuační lety předčasně, slibu dostat zbylé individuálně do letadel spojenců dosud nedostála. Teď se mi ozval jeden z těch bývalých vojáků AČR, kteří se snažili a ještě pořád snaží něco udělat, čehož si velice vážím a dělám aspoň to, oč mě žádá – vydávám jeho otevřenou výzvu vládě. Díky za Vaši službu a vytrvalost. Miroslava Pašková.
Pro celkový kontext nejprve úryvek z e-mailu, který mi pan Hlubuček napsal:
„Jsem bývalý voják a vím bohužel osobně o lidech, kteří pomáhali a byli ve styku s AČR nebo s ambasádou a ještě stále tam jsou a jde jim o život. Podle toho, jak jsme se spolu bavili, tak jsem zřejmě vyčerpal všechny konkrétní možnosti, kam poslat žádost a seznamy jmen lidí, kteří žádají o naši pomoc a evakuaci. Je mi z toho smutno o to více, když slyším a čtu aktuální prohlášení našich politiků, jak jsme to perfektně zvládli a všechny správné lidi zachránili. Nejsem významná osobnost, nemám správné kontakty a další páky, jak někoho přimět, aby ještě jednal, a protože mě ta nečinnost státu ničí a stydím se za to, tak jsem se pokusil sepsat takovou malou soukromou výzvu a teď bych rád s Vaší pomocí a zkušenostmi tu výzvu aspoň doručil k lidem, představitelům našeho státu, kteří mají tu možnost jednat, neboť je stále ještě šance aspoň dalších pár lidí tam odsud zachránit, než Tálibán vše zavře a poslední spojenci opustí Afghánistán.“
Výzva: Pět česko-afghánských vět o víře a svobodě
Dobrý den!
Jako obyčejný občan ČR a především otec od rodiny, bych chtěl tímto požádat všechny vrcholné představitele našeho státu, aby na základě současné situace v Afghánistánu přehodnotili svůj postoj a místo oslavných projevů, vychvalujících kolik bylo v rámci třech českých evakuační letů zachráněno lidí, se i nadále pokoušeli vyvinout maximální úsilí vedoucí k záchraně těch, kteří tam ve zcela zjevném ohrožení života na pomoc ještě čekají a je jedno, zda měli co do činění s českou ambasádou, s AČR, s aliančními partnery či se stali pro Tálibán nepohodlnými díky své angažovanosti v předchozí afghánské vládě, pro své politické názory, pro své vzdělání, pro svou víru, pro svůj etnický původ či jen pro svou odlišnost!
Rádi a s hrdostí o sobě mluvíme jako o malé svobodné zemičce v srdci Evropy, zemi, která si v minulosti prožila podobná traumata, opuštěná a zrazená spojenci, ukrajovaná, okupovaná, vykrádaná a paralyzovaná pod cizí nadvládou! Rádi se hlásíme ke křesťanským hodnotám a demokratickým principům, na nichž je naše společnost postavena, ale nyní, když máme šanci toto prokázat jen tím, že přidáme pomocnou ruku k dílu, tam kde jsme sami působili a pomůžeme lidem ohroženým na životě, zavřeli jsme s oslavnými fanfárami evakuační most a snažíme si sami sobě namluvit, že je splněno a více, že už se udělat nedá, zatímco v Afghánistánu další zoufalí nevinní lidé umírají při čekání na naši nepřicházející pomoc z „nebe“!
Prosím, nedělejme to samé jiným, čím jsme si jako národ prošli v minulosti sami, nezavírejme oči a dokud je reálná šance někoho tam odsud zachránit, udělejme to a neopouštějme potřebné v nouzi, ať už znovuotevřením evakuačního mostu (jsem si jist, že každé vyslané letadlo dokážeme bezpečně zaplnit), případně jiným způsobem, kterým dokážeme evakuovat nejen maximum osob jakkoliv spojených s Českou republikou, ale i ostatní ohrožené, jak nám velí demokratické zásady i křesťanská morálka!
Domnívám se, že to možná ani tolik nedlužíme jim, ale spíše sami sobě, a přestože jsme stát rozlohou malý, tak tímto můžeme sobě i ostatním hrdě ukázat své velké srdce a obrovskou lásku ke svobodě i to, že to pro nás nejsou už jen prázdná slova!
S respektem k lidskému životu a s nadějí v to lepší v nás Radim Hlubuček v.r.
