„S vojákem se nenudíte“, aneb dvě strany mince vojenského vztahu
Jsou důležitou součástí života vojáka. Matky, sestry, dcery, manželky, partnerky, babičky, kamarádky. O hrdinství vojáků a jejich náročné službě vlasti nikdo nepochybuje. Ale co jejich ženy? Co ony prožívají, když jejich muž vykonává službu vlasti, podstupuje riziko na misi nebo se na ni připravuje? Takový život je náročný pro všechny zúčastněné. I když nás naši muži v uniformách ujišťují, že se jim nemůže nic stát, stejně se bojíme, čekáme, staráme, doufáme. Musíme se poprat se spoustou věcí, které z takového soužití vyplynou. I vojenským ženám, stejně jako jejich protějškům, je zapotřebí odvahy, samostatnosti, umění improvizace při „plnění bojových úkolů“ v rámci rodiny.
O své nelehké životní zkušenosti se s námi podělila paní Radka. Našla odvahu a v rámci projektu ARMY WOMAN nám napsala svůj příběh.
Jsem 20 let manželkou vojáka. Sama jsem chtěla být vojačkou od mala, ale díky zdravotnímu stavu to nešlo. O to víc jsem moc pyšná a hrdá, že můžu být součástí života mého partnera.
S manželem jsme zvládli spoustu odloučených dnů od sebe, a to mě naučilo být soběstačná a silná. Také vše zvládat i s dětmi sama, za což jsem vděčná. Vychováváme dvě úžasné děti, dceru 16 a syna 12 let. Všechny překážky, cvičení, kariéru a úskalí jsme zvládali s úsměvem levou zadní 25 let, co jsme se poznali. V roce 2019 jsme se připravovali na první dlouhou roční misi. Před tím to bylo jen pár dnů, víkendů, týdnů, nejvýše 5 měsíců odloučení.
Osud umí nepříjemně překvapit
Jenže... vše se z minuty na minutu změnilo, když mě 14 dní před jeho odletem na misi odvezla záchranka a nikdo nevěděl, co bude. Manžel se zachoval úžasně, o děti se postaral a nikam neodjel. Krvácení do mozku, operace mozku a částečné ochrnutí. Přežila jsem a vrátila se domů po pár měsících. Můj muž byl velmi statečný a staral se dál o mě a děti. Vyčítala jsem si, že na misi neodjel kvůli mně. Peníze jsme nepotřebovali, ale už kvůli té zkušenosti a jeho odhodlání mě to mrzelo. Osud umí překvapit a nikdy nevíme, co nás čeká. O to víc si vážím manžela, že se musel poprat s tak složitou nečekanou situací, která nás nerozdělila.
Neštěstí nechodí nikdy samo
Dva měsíce po mém návratu z nemocnice jsme dostali další ránu od života. Do cesty nám vstoupila manželova kolegyně, která se zachovala jako hyena a šla si tvrdě za svým. Chtěla pravděpodobně získat manžela nebo šlo o pracovní pozici. Přicházely anonymy, úchylné zprávy, útoky apod. Neštítila se ničeho. Odloučení, nemoc, starosti s dětmi nás nerozdělily, ale jedna žena ano. O co jí šlo, se už asi nedozvíme. Po 25 letech manželství jsme museli vyhledat poradnu.
Jak to dopadlo?
Protože se situace vyhrotila i v jejich pracovním kolektivu, manžel musí odjet na devět měsíců pryč. Kolegyni šéf přesunul jinam a je od ní klid. Já se dávám zdravotně i psychicky dohromady. Vím ale, že to s dětmi zvládneme. Věřím, že odloučení pomůže nás opět dát dohromady. Už teď mi chybí, jen na to pomyslím. Bude to dlouhá doba, ale musíme věřit a jít dál. Život s vojákem není jednoduchý, ale stojí za to. Je plný, napětí, zážitků a dobrodružství i slz, to k tomu prostě patří. Neměnila bych. Každý okamžik s ním a s dětmi si užívám. Nikdy nevíme, kdy bude poslední.
Života s vojákem není třeba se bát
Jen jsem se chtěla svěřit, vypovídat, sdělit můj příběh o životě s uniformou.
23. června 2021 to bylo čtvrt století, co jsem poznala budoucího vojáčka, který se rozhodl studovat na vojenské škole a zůstal armádě věrný dodnes. Pro mě je čest stát při jeho boku a být oporou po cestě nahoru ve vojenském světě. Děkuji za tuto zkušenost a pestrost v životě, protože s vojákem se nenudíte. Jen tu jednu etapu bych vymazala. Ale to už je jiný příběh. Chtěla jsem tím říct, že není třeba se bát života s vojákem, spíš naopak. Život je naplněný a bohatší. Alespoň tak to vidím já.
Za necelý měsíc odjíždí a nás čeká pár měsíců dobrodružství. Pevně věřím, že se vrátí, a pak oslavíme spolu další rok navíc.
A můj názor na ženy v armádě?
Co se týče žen v AČR, nemám nic proti tomu. Samotnou mě lákala představa být vojákyní. To dobrodružství, ale především řád, poctivost, odvaha, napětí a pomoc potřebným. Jako svobodná si to dokážu představit. Ale s dětmi bych to nebyla schopna vyměnit. Být často pryč, a aby děti hlídal někdo jiný. Chci být s nimi. Pro mně je priorita nejspíš jinde. Nejsme ale všechny stejné, možná že některé ženy situace nutí být dravější. Nemusí za každou cenu jít přes mrtvoly. A už vůbec ne, když v tom jsou i děti. Vojáci mají také citlivou duši, i když na první pohled jsou to tvrďáci. Ale hlavně potřebují své partnerky, manželky, rodiny, protože už tak to mají složité.
Chtěla bych tímto poděkovat všem vojákům za obětavost, statečnost. Ať už na misích v zahraničí nebo doma, kde pomáhají. Jsem na ně pyšná a hrdá.
Také partnerkám a manželkám za jejich trpělivost být oporou svým partnerům, manželům z řad AČR. I přes to všechno, že být ženou vojáka není vůbec jednoduché.
Z příběhu paní Radky je zřejmé, že život s vojákem není jednoduchá záležitost. Jejich rodiny se musí vyrovnávat s dlouhým odloučením, vědomím velkého rizika, možností psychických poruch po návratu ze zahraničních operací. Kde ve vztahu s nevojákem jsou na běžné rodinné starosti zpravidla dva, partnerka vojáka či partner vojákyně musí zvládat každodenní či výjimečné situace sám. Nebo v lepším případě s pomocí ostatních členů rodiny.
I tak může být vztah s „uniformou“ plnohodnotný, když má základ v podobě vzájemné tolerance, respektu a silného citu.
Paní Radce děkujeme za její zkušenosti a přejeme hodně štěstí.
Máte také podobné zkušenosti? Máte pocit, že se na Vás všechno valí? Nebo naopak, chcete se podělit o hezké zkušenosti ze vztahu s vojákem? Napište nám svůj příběh na podpora@spolekvlcimaky.cz.
Pro rodinné příslušníky vojáků a válečných veteránů je k dispozici projekt DOPISÁRNA, kde se můžete anonymně vypsat ze situace, která Vás tíží.
Pro projekt armywoman.cz připravila Martina Horová
